Článek
Seděl naproti mně, rozčilený, neklidný s dalším kafem na dluh. Začal stížností na banky. Pokračoval developerama. Skončil vládou. Všichni ho prý zradili.
A pak pronesl tu větu: „To prostě nejde zvládat. Hypotéka, poplatky, energie… je to past!“
Ne, milý zlatý. Není to past. To sis nadrobil sám.
A tak jsem mu to řekla na rovinu:
„Nikdo tě nenutil brát si hypotéku na byt, který si nemůžeš dovolit.“
Není to systém. Je to tvoje nenažranost převlečená za ambice.
Podívejme se pravdě do očí, dneska si lidé často neberou hypotéky, aby měli kde bydlet. Berou si je, aby se měli čím chlubit.
Novostavba. Balkon. Garáž. Luxusní podlahy. A pak se diví, že je splátky dusí.
Jako by bylo pod jejich úroveň začít skromně. Garsonka? Kompromis?
Kdepak. Radši 3+KK na kraji velkého města, hlavně že to vypadá hezky na Instagramu.
A když přijde realita? Tak začne nářek. Systém je krutý. Byt je past. Hypotéka je otroctví.
Ne, hypotéka není past. To jen někdo neumí počítat
Takhle: není hanba chtít vlastní bydlení. Ale hanba je nadělat si závazky, na které nemám, a pak obviňovat všechny ostatní, že mi nikdo neřekl, jak to funguje.
Řekli. Jen jsi neposlouchal.
Bylo to napsané v té smlouvě, kterou jsi nečetl.
Bylo to v těch tabulkách, které jsi ignoroval.
A bylo to v tvém rozpočtu, který sis upravil tak, aby ti vyšlo na hypotéku – i kdyby sis neměl deset let koupit nové boty.
Lidi dnes nechtějí realitu. Chtějí životní styl. A když na něj nemají, viní svět
Známí, co si koupili byt, protože „nájem je vyhazování peněz“.
Jenže teď platí víc než za nájem, nemají žádnou likviditu a nemůžou se ani pohnout. A co je nejhorší? Tváří se, že za to může někdo jiný.
Přitom jádro problému je jinde.
Nebyli ochotni zůstat chvíli skromní. Počkat. Šetřit. Přiznat si, že na to zatím nemám.
A tak si vzali, co neměli brát. A teď chtějí litovat.
Sorry. Mě nezajímá, kolik ti zbývá do výplaty. Zajímá mě, proč jsi ignoroval varovné signály.
Nejsi oběť. Jsi produkt svých rozhodnutí
Všichni se dneska tváří, že na vyšší životní úroveň je nárok. Že když chceš hezký byt, měl by ti ho svět umožnit. Ale ne , když ho chceš, musíš si ho v první řadě moc dovolit.
A pokud ne, musíš to přiznat.
To není ostuda. Ostuda je lhát si, že všechno zvládneš, a pak brečet, když se to sesype.
