Článek
Bydlet „dočasně“ u tchána? Největší chyba našeho života
Mělo to být na chvíli. Než se postavíme na nohy, než našetříme. Pomoc od rodiny. Prý. Jenže realita? Každý den ve vlastním vězení s dozorcem v papučích. A když jsme si konečně dovolili mít jiný názor? Ultimátum.
Buď budete dělat, co říkám, nebo ven. I s dětmi.
Tak takhle se dneska buduje „rodinné zázemí“. Diktátem a výhrůžkou.
Prý máme být vděční. Ale vděk dnes znamená držet pusu
Ano, jsme u něj. Ano, neplatíme nájem. Ale žijeme za cenu absolutní poslušnosti. Děti nesmí dupat, televize nesmí být nahlas, návštěvy jsou drzost a vlastní názor? To je pomalu trestná činnost.
A když se ozveme?
– „Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít.“
– „Tohle je pořád můj barák.“
– „Tady platí moje pravidla.“
Jaká laskavost, že? Žijeme jako nevolníci bez práv a tchán se ještě chová, jako kdyby nám prokazoval buhví jako laskavost tím, že nás nechal bydlet ve svém poloprázdném baráku.
Tchán jako samozvaný vládce. A my jako podnájemníci bez práv
Nevadilo by nám přizpůsobit se. Ale tady už nejde o soužití. Tady jde o kontrolu. O pocit moci. O to, že on má dům a my máme držet krok – a pusu.
Když děti zakřičí? Scéna.
Když si dovolíme nesouhlasit s jeho „radami“? Vztek.
Když ho nepochválíme za nový lustr? Ticho a pasivní agrese.
A teď? Buď se podřídíme, nebo nás vyhodí.
Tohle už není bydlení. To je vydírání v přímém přenosu.
Děti mají trauma, my máme žaludeční vředy a „rodinná pohoda“ je iluze
Každý den chodíme po špičkách. Slyšíme, že jsme neschopní, nevděční, drzí. A to všechno za „luxus“, že smíme spát v pokoji, který nám kdykoli může zabavit. A děti? Ty už se bojí jít pomalu i samotné na záchod.
Ale hlavně že máme kde bydlet, že?
