Článek
Češi milují nemovitosti. A ještě víc milují, když jim jejich hodnota stoupá.
Desítky let jsem si budovali kult vlastnictví – vlastní byt, vlastní dům, vlastní chata, vlastní pozemek.
Nájem? To je jen pro nešťastníky a studenty.
Sdílené bydlení? To je pro hipíky.
Městské byty? Komunismus.
Výsledek?
V zemi, kde se lidé bojí výtahu v paneláku, teď kupují špinavé garáže za tři miliony.
A říkají tomu investice.
Důležité bylo hlavně nikdy nic nezměnit
Regulace výstavby? Ne.
Zrychlení stavebního řízení? Radši ne.
Nové čtvrti? Ale jen když to nebude kazit výhled ze zahrady.
Každý chce nové byty – ale na druhém konci města.
Každý ví, že je málo nabídky – ale hlavně, ať nepřibydou sousedi.
Češi mají neuvěřitelný talent: nechtějí nic měnit a pak se diví, že se nic nezměnilo.
Hypotéky jako dogma. Nákup bytu jako náboženství
Mladí lidé nevědí, co chtějí od života. Ale vědí, že chtějí hypotéku.
I kdyby na tom měli finančně vykrvácet. I kdyby to znamenalo třicet let stresu.
Hlavně že budou mít „vlastní“.
I kdyby to „vlastní“ znamenalo 2+kk bez balkónu, s výhledem na beton a hypotékou vyšší než plat.
Politiky to nezajímá. A proč by mělo?
Žádná vláda nemá důvod situaci řešit.
Většina voličů už bydlí. A že si mladí nemůžou dovolit ani garsonku?
To přece nejsou „skutečné problémy“.
Skutečný problém je to, že nový dům vrhá stín na zahradu paní Boženky z výboru.
A tak stát mlčí. Nebo slibuje.
A ceny rostou.
Protože když nabídka stojí a poptávka šílí, logicky vzniká bydlení pro horní deset procent.
Z developerů jsou démoni
Češi nadávají na developery, na banky, na úroky, na stát.
Ale že se v Praze staví pomaleji než v 80. letech, to už nikoho netrápí.
Že se proti každému projektu postaví petice, to je normální.
Že nikdo nechce nájemní domy, ale všichni chtějí „dostupné bydlení“ – klasická schizofrenie českého voliče.
Když se k tomu přidá závist, máme hotovo
Ten má tři byty? Parazit!
Ten koupil pozemek? Určitě podvodník!
Místo systémových řešení tu vládne závist, podezíravost a nulová odvaha něco změnit.
A tak se dál staví málo, draho a komplikovaně.
A každý, kdo se pokusí postavit víc, narazí na dvacet komisí, padesát úředníků a jeden anonymní podnět.
Lidé platí 25 tisíc za nájem v plesnivém 1+1 a ještě se bojí, že to půjde nahoru
Tohle není tržní selhání.
Tohle je národní selhání odvahy.
Bydlení je luxus ne proto, že „svět je drahý“,
ale proto, že Češi mají alergii na změnu, ale pořád čekají jiný výsledek.
Děkuji za příběh Tereze.
