Článek
Kdysi jsme si představovali budoucnost plnou talentovaných, odvážných a do práce zapálených mladých lidí. A co máme dnes? Bandu ufňukaných sněhových vloček, které dostanou panický záchvat při pohledu na vyzvánějící telefon, nesvedou vyměnit žárovku bez YouTube tutoriálu a mají dojem, že si zaslouží miliony jen za to, že se ráno probudí. Jak jsme tohle dopustili?
Pohodlí jako nemoc současnosti
Všechny generace měly své problémy, ale co jsme vypěstovali dnes, to je učebnicový příklad selhání. Tihle mladí dospělí vyrůstali v teple domova, kde jim máma ohřívala jídlo a táta měnil kola na autě. Když si měli poprvé zavázat tkaničky, už existoval suchý zip. Když se měli naučit orientovat v mapě, přišel Google Maps. A když se měli naučit vyjednávat, stačilo jim napsat pasivně agresivní e-mail a doufat, že odpověď nikdy nepřijde.
A tak tu máme dvacátníky, kteří se hroutí, když jim někdo na zákaznické lince neodpoví hned po prvním zazvonění. Lidi, kteří dostanou úzkost z představy, že by měli zavolat někomu, koho neznají. Kteří věří, že práce má být jen „seberealizace“, zatímco se děsí fyzické námahy ja rezolutně ji odmítají jinde než v posilovně.
Dovednosti? Co to je?
Už jste někdy viděli dnešního některé mladé lidí, jak se pokouší se opravit něco vlastníma rukama? Tragédie. Nemají šajnu, jak se drží kladivo, ale budou vám hodinu vykládat o tom, jak jsou „mentálně vyčerpaní“. Ze školy odcházejí s diplomy z genderových studií a názorem, že kapitalismus je zlo, ale když jim dojde avokádo na toast, nastává apokalypsa.
Neumí si opravit kohoutek, ale budou na sociálních sítích vykládat, jak je starší generace „toxická“. Neví, jak si najít informace mimo první stránku Googlu, ale budou s vámi do krve bojovat o to, že „oni vědí lépe“. A když přijde na skutečné problémy, jako třeba založení rodiny, tak zbaběle zdrhají s výmluvou, že „ještě nejsou připraveni“.
Pracovat? A za tak málo?!
Nejsmutnější část? Tihle lidé věří, že si zaslouží královský plat za to, že se vůbec obtěžovali ukázat v práci. Mají pocit, že jejich hodina života má hodnotu tisíců korun, i když jediné, co za ten čas vyprodukují, jsou Instagramové stories o tom, jak je korporátní život „otrocký“.
Už jste si někdy přečetli pracovní požadavky dnešní mládeže? „Flexibilní pracovní doba, možnost home office, plat alespoň 60 tisíc, žádný stres, dostatek volných dnů na ‚mentální zdraví‘, a hlavně – šéf, který je milý, plný pochopení a nikdy po nich nechce nic nepříjemného.“ Jinými slovy: chtějí hromadu peněz, ale žádnou odpovědnost.
Jak jsme tohle dopustili?
Možná bychom neměli házet všechnu vinu jen na ně. My, rodiče, společnost, školství – všichni jsme jim umetli cestičku tak, že se nikdy nenaučili spadnout a vstát. Dali jsme jim všechno na zlatém podnose, takže nikdy nemuseli bojovat. A teď, když přijde skutečný svět, nejsou na něj připraveni.
Výsledek? Generace, která se hroutí pod tlakem, který by naši rodiče ani nevnímali jako problém. Lidé, kteří volají po revoluci, ale sami by se nezvládnou postarat ani o dům se zahradou. A co je nejhorší? Oni si neuvědomují, že tenhle svět nezmění podle svých podmínek. Brzy narazí – a bude to pro ně tvrdý pád.
