Článek
Vstoupila jsem do čekárny plné lidí, kteří si netrpělivě mačkali kartičky pojištěnců v dlaních a tiše doufali, že přijdou na řadu dřív než za dvě hodiny. Běžné dopoledne v ordinaci. Jenže tentokrát se změnilo v něco, co se nedá jen tak přejít.
„Paní Nováková, ta cytologie vám nedopadla dobře, pan doktor si vás vezme hned.“
Bez zaváhání. Nahlas. Přes celou čekárnu. Oznámení, které mě doslova přimrazilo k podlaze. Vteřinu trvalo, než mi došlo, co vlastně řekla. A další vteřinu, než jsem si všimla pohledů lidí, kteří přestali koukat do telefonů. Všichni to slyšeli. Všichni teď věděli něco, co mělo zůstat mezi mnou a lékařem. Intimní, citlivá věc. A bylo to venku. Bez jakéhokoliv taktu, respektu, bez varování.
Soukromí? Ochrana dat? Lidská důstojnost? Ne, tady jste jen číslo.
S ústy dokořán jsem šla za ní. „Víte, že jste právě přede všemi řekla moji diagnózu? To se přece nesmí. To je porušení mlčenlivosti.“ A její odpověď? Směšná i urážlivá zároveň: „Ale no tak, tohle se tu říká běžně. Nesmíte být tak přecitlivělá.“ Ani náznak omluvy. Ani pokus o vysvětlení. Nic. Jen ledový nezájem a obranné „tak to prostě chodí“ a náznak, že jsem potížistka.
Tak to prostě chodí? To snad nemyslí vážně.
Tohle není „běžný provoz“. Tohle je fatální selhání. A hlavně, naprosté pošlapání důstojnosti pacienta. Jenže co si budeme nalhávat, děje se to pořád. V malých městech, na obvodě, v nemocnicích. Sestřičky i doktoři zapomínají, že nejde jen o těla, ale i o duše. Že slova zraňují stejně jako skalpely. A že lidskost není v kompetenčním popisu práce, ale ve slušnosti.
Kolik lidí takhle odešlo domů se studem, ponížením a strachem?
Kolik lidí si pak řeklo: „Vždyť jsem jen pacient. Musím držet pusu.“ A kolik lidí se neozvalo, protože nechtějí být za problematické a upoutat na sebe pozornost?
Ne, já ale nebudu mlčet. Když už nemůžeme očekávat od zdravotnického personálu empatii, musíme si vynutit alespoň respekt. Zdravotnictví není továrna. A pacient není kus masa na pultu.
