Článek
Stát se chová jako rozmazlená matka, která se bojí říct svému děcku „ne“. A my ostatní? Jsme jako poslušní starší sourozenci, kteří chodí do práce, platí daně, drží pusu a sledují, jak se z našich peněz financuje životní styl těch, kteří se štítí i smetáku. Nejde o lidi, kteří se opravdu ocitli v nouzi. Jde o ty, kteří si z dávek udělali byznys.
Vidíme je každý měsíc na záběrech z úřadu práce, kde si přebírají další dávku. Oblečení značkové, telefony novější než můj, nehty jak z katalogu. A pak přijedou domů a válí se dál. Životní krédo? „Na co makat, když to sype i bez toho.“
Kultura lenosti místo práce
Dřív bylo normální chtít se mít líp a něco pro to udělat. Dneska je trend opačný: chtít se mít líp a hlavně nedělat vůbec nic. Pracovat je pro „hlupáky“, říkají. A my jim to žereme. Systém je nastaven tak, že podporuje vyčůranost a trestá zodpovědnost.
Tihle lidé umí dokonale využít každou skulinu. Někdy dokonce mají děti ne proto, že by po nich toužili, ale protože každé dítě znamená přídavky. Umí vyplnit každý formulář, znají zákony nazpaměť, ale neznají poctivou práci. Umí žádat, nárokovat, vymáhat. Ale neumí makat.
Na sociálce jsou jako doma
Zkuste si někdy zajít na sociálku a požádat o pomoc, když se opravdu dostanete do problémů. Uvidíte ten rozdíl. Najednou jste podezřelí, přetřásaní, zkoumaní. Ale ti, co tam chodí každý měsíc jak na brigádu? Těm se obvykle neklade jediná otázka. Systém je nechce urazit. Zato vás bez problému poníží.
Je to plivanec do tváře lidem, kteří se každý den dřou, aby uživili rodinu, zaplatili hypotéku, koupili dětem boty a ještě jim zbylo na daně. Protože ty daně – ty pak stát rozesílá těm, kdo se na práci vykašlali, ale mají všechno.
Proč si nemůžu žít taky jako král?
Jsem ten, kdo platí školky. Jsem ten, kdo platí školní obědy cizím dětem. Jsem ten, kdo dotuje byty těm, kdo je zdevastují a ještě se vám vysmějí do očí. Jsem ten, kdo maká, zatímco druhý sedí u automatu a stěžuje si, že má „jen“ 25 tisíc v dávkách.
A už toho mám dost. Jestli stát neumí rozlišit mezi tím, kdo pomoc potřebuje, a tím, kdo vše jen vyžírá, tak je čas mu to připomenout. Ne zvedáním daní, ne dalšími příspěvky. Ale změnou pravidel. Kdo nepracuje a může – nedostane nic. Kdo pracovat nechce, ať si klidně hladoví.
Nechci živit líné. A nejsem jediná
Tihle lidé nejsou obětí systému. Oni ho mají pod palcem. Umí v tom chodit. A my jsme jim to dovolili. Ať už z naivity, strachu nebo pohodlnosti. Ale každý měsíc, kdy na výplatní pásce vidím, kolik odevzdávám státu, ve mně něco umírá.
Neživím dostatečně děti, které mám. Neživím sebe. Živím někoho, koho ani neznám – a kdo mi plive do obličeje, že jsem hlupačka, že pracuju. A možná má pravdu. Něco se musí změnit. Jinak tu brzy nebude nikdo, kdo bude ochotný ještě makat.
