Článek
Znáte ten obraz — otevřený laptop, voňavá káva, tichý šum lidí kolem, inspirativní hudba a koncentrace, která vám dovolí odbavit tři porady, dva maily a kreativní brainstorming. Jenže realita je jiná. V kavárně není jediné volné místo. Všude kolem sedí důchodci. Ne s knihou. Ne s notebookem. Ale s koláčem, vídeňskou kávou a čtyřhodinovým rozborem ortopedických obtíží.
Nešlo si sednout. Ani na kraj lavice. Všechno obsazené. A když jsem se zeptala, jestli si můžu přisednout, dostalo se mi pohledu, který říkal: „Tohle je náš revír, holčičko. Zpátky do práce.“ A tak jsem stála. S notebookem v ruce. S kávou v kelímku. A s pocitem, že ve svých třiceti letech, kdy makám jako fretka, si nemůžu dovolit to, co si tahle sedmdesátiletá dámská jízda s rakvičkou na stole užívá jako životní standard.
Takhle chutná „skromný důchod“?
Nechci být zlá. Ale někdo by to už říct měl. Všude slyšíme, jak důchodci nemají z čeho žít, jak sotva vyjdou, jak je všechno drahé. A pak stojíte v bistru a před vámi čtyři seniorky, každá s vlastním dezertem, třetí kávou a další v řadě už doobjednává limetkový dortík, protože „dneska přece slavíme Boženčiny kyčle.“
Tohle není nářek. Tohle je životní styl. A nemálo mladých lidí, kteří pracují osm až deset hodin denně, přitom žijí v podnájmech, počítají každou stovku a dovolenou plánují tři roky dopředu. To ale nikoho nezajímá. My jsme přece ti líní, zkažení, nevděční. A důchodci? Oběti systému, které si zaslouží úctu. Za každou cenu. I když vás doslova vytlačí z prostoru, kde chcete jen chvíli pracovat.
Opravdu jsou na tom všichni tak špatně?
Nikdo nepopírá, že jsou důchodci, kteří sotva přežívají. Ale o těch mluvím jen málokdy. Mluvím o těch, kteří sice veřejně brečí, ale soukromě žijí jako páni. Dovolené, wellnessy, obědy v restauracích, nekonečné kavárenské seance. Jakmile jim ale někdo šlápne na kuří oko a naznačí, že ne všichni senioři živoří, okamžitě se zvedne vlna pohoršení.
Ale proč se nikdo neptá: odkud na to mají? A proč to nejde i pro lidi, kteří jsou v produktivním věku a chtějí si dovolit totéž, aniž by je vyčerpal život mezi prací, stresem a drahotou?
Přestaňme dělat z důchodců svaté
Nejsou nedotknutelní. A už vůbec nejsou uniformní skupina, která si zaslouží nekritickou úctu. Jsou mezi nimi sobci, hluční a arogantní lidé jako ve všech ostatních sociálních skupinách. Jsou mezi nimi bohatí. Jsou mezi nimi i ti, kteří se baví na náš účet a vůbec se nestydí. A zatímco my makáme, abychom vůbec zaplatili nájem, oni obsazují veřejné prostory jako svá soukromá sídla.
Díky, dneska jsem neudělala nic. Ale aspoň jsem se poučila. A příště? Příště si na ten dortík půjdu já. I kdybych měla sedět důchodci na klíně. Protože na životní prostor máme nárok všichni.
