Článek
„Vy už dneska nevíte, co je to vděčnost.“ Tahle věta padla od mých prarodičů. Tvrdě, obviňujícím tónem, jako kdybych je právě okradla nebo jim zapřela své narození. Přitom jsme jen řekli pravdu: že čtyři sta tisíc je sice hezké, ale že to ve světě, kde stojí garsonka v paneláku tři a půl milionu, fakt není žádné terno. A to jsme ještě neřekli nahlas, že většinu té částky stejně spolkne auto, kauce, opravy, spotřebiče a děravý rozpočet, do kterého jsme jako mladá rodina naposledy viděli přebytkový stav někdy za covidu.
Ale tohle říct nahlas? To je svatokrádež.
Peníze jako zbraň
Dneska se peníze nedávají jen tak. Dneska se předávají s majetnickým podtextem. Tady máš, ale koukej se klanět. Tady máš, ale nezapomeň, kdo tě zachránil. A hlavně – neříkej, že je to málo.
Jenže ono to málo je. V době, kdy inflace rozcupovala i stupidní šunku v akci, kdy hypotéky mají úrok jako ve sci-fi a kdy se z mladých dělají nevděčníci jen proto, že nechtějí třicet let přežívat ve stresu, je čtyři sta tisíc… záplata. Ne nový život.
Ale zkuste to říct generaci, která si za podobnou částku stavěla dům. Dostanete lekci. O pokoře, vděku, o tom, jak si „nevážíte darů“. Jenže my nejsme nevděční. My jsme jen realističtí. A realita dneška je jiná, než jak si ji naši rodiče malují.
Když peníze nejsou dar, ale bič
Ten den, kdy nám přišly peníze na účet, jsem cítila směs úlevy a vnitřního sevření. Věděla jsem, že odteď to bude jinak. Že jakákoli odlišnost, kritika, svoboda rozhodování bude narážet na neviditelný argument: „My vám dali čtyři sta tisíc.“ A přesně to se děje.
Když jsme oznámili, že nechceme dům na vesnici, ale raději menší byt ve městě – „A to jako nemáme právo říct svůj názor?“
Když jsme řekli, že ty peníze půjdou hlavně na dluhy a zařízení – „Takže vám to nestačí?“
A když jsme, ve slabé chvíli, nahlas pronesli, že čtyři sta tisíc je dnes prostě málo na nový začátek – „To si děláte srandu? To je nevděk!“
Cenovka na tichu
Víte, co bylo nejhorší? Že jsme se přestali cítit jako svobodní lidé. Začali jsme počítat, co si ještě můžeme dovolit říct, protože co když jim to zní nevděčně. Přestali jsme mluvit o tom, co opravdu potřebujeme, protože se to mohlo dotknout jejich ega. A pokaždé, když jsme narazili na problém, visela ve vzduchu ona věta: „Ale vždyť jsme vám přece tak pomohli.“
Jo, pomohli. A my jsme za to fakt vděční. Ale vděčnost neznamená, že zbytek života držíme pusu a krok.
Hodnota daru není na účtu, ale v hlavě
V generaci našich rodičů a prarodičů měly peníze hodnotu, váhu, stabilitu. V naší generaci mají pohyblivou hodnotu, mizí v nákladech, jsou jen jedním z mnoha prostředků přežití. Když jim dnes řekneme, že to „už nejsou peníze“, neříkáme to z rozmaru. Říkáme to z frustrace, z reality, která bolí. Ale pro ně je to urážka. Protože mají pocit, že jsme zpochybnili jejich význam. Jenže my nezpochybňujeme je. Jen konstatujeme, že čtyři sta tisíc dnes není záchrana. Je to startovní čára. A dost daleko od cíle.
Ať si ty peníze nechají. Pokud čekají vděčnost s podpisem
Možná jsme měli jen přikyvovat. Děkovat, mlčet, poslouchat. Ale pak bychom popřeli sami sebe. A já si radši vezmu průměrný život na vlastní triko než luxusní život vděčníka na řetězu.
A jestli to někoho bolí? Tak ať si ty prachy nechá. Protože peníze, které kupují mlčení, nejsou dar. Jsou dluh. A já už nechci žít na úvěr. Ani citový.
