Článek
Dceru jsem měla ve dvaceti letech a když byla malá, byla jsem s ní sama. Neměla jsem tolik času se jí věnovat jak bych chtěla. Mám jen ji.
S vnoučkem jsem si to trochu vynahradila a dceři jsem s ním hodně pomáhala. Nejdříve jí to vyhovovalo a byla spokojená, ale pak se stalo něco, co bych opravdu nečekala. Byla to rána z čistého nebe.
Dcera se začala měnit, byla na mě nepříjemná, nervózní a uštěpačná. Najednou jí vše, co se mě týkalo, začalo vadit.
Po pár týdnech mi přímo na Štědrý den s jejím přítelem po hysterickém záchvatu dcery, že má vnuk raději mě než jí, zakázali se s vnukem vídat.
Nehledě na mě to i pro vnuka bylo od nich sobecké a nevyspělé.
Teď mu byly tři roky. Poslala jsem dárky pro malého, které si nevyzvedli. Nevím, co se děje, bydlíme na stejném sídlišti a nepotkali jsme se dodnes. Je to už zhruba půl roku.
Chtěla bych malého vidět, ale bojím se, aby mu to spíš neublížilo. Nevím, co mu napovídali.
Chodím k psychologovi, abych se z toho trochu dostala.
Chtěla jsem tím napsat, že to může být i obráceně a dala bych všechno za to, abych s vnukem mohla zase být.
S dcerou už to asi lepší nebude, i když jsme před tím měly vždy krásný vztah.
Možná jsem si to jen myslela, nevím.
S pozdravem Šárka
