Článek
Mám 2,5letého vnuka. Jelikož zdraví mé dcery není 100% a také potřebuje i více času na sebe, tak jsem často a ráda malého hlídala. Dcera velmi ráda hlídání uvítala, tvrdila, že je i unavená a ráda si odpočine. Vnoučka miluji a vždy jsem mu dávala veškerou pozornost. Hráli jsme si, chodili ven na hřiště, mám pejska (oba se mají spolu rádi a vždy se jeden na druhého těšil )
V poslední době jsem vycítila, že dcera na mě žárlí. Vnuk jí někdy odmítne a jde za mnou. Dožaduje se mé pozornosti a mámu posílá pryč. Chce abych se věnovala jen jemu. Nejdu proti dceři, naopak mu vysvětlím, že tu maminka může přeci být s námi. Vygradovalo to scénou mé dcery na Štědrý večer, kdy se vnuk fotil se mnou a druhou babičkou, ale s mámou nechtěl, plakal a držel se mě jako klíště.
Nevěděla jsem co dělat. Dcera se hystericky rozbrečela a řekla mi, že bude lepší, když se s malým už nebudu vídat. Jsem z toho zoufalá, strašně se mi po vnukovi stýská a je mi i mrňouska líto. Nerozumí tomu, proč najednou nemůže vídat babičku a pejska? Myslím, že dcera nedělá dobře, je sobecká a nedokáže si o situaci a její vyřešení popovídat. Chápu, že není příjemné, když jí syn odmítá, ale měla by zapracovat také na sobě. Je stále nervózní, nešťastná ze svého života, jaký žije a přítele, který často popíjí alkohol. Smutná babička.
Jak tuto situaci rozumně řešit?
