Článek
Přijdu domů po deseti hodinách v práci. Hlava vyluxovaná, záda v háji, nervy na dně. Otevřu dveře, děti křičí, byt vypadá, jako by tu někdo odpálil granát, a z kuchyně… nic. Žádná vůně. Žádný hrnec. Žádná večeře. Jen věta, která mě spolehlivě zvedne ze židle: „Já dneska fakt nestíhala.“
Nestíhala.
A co jsi celý den dělala?
Neptám se proto, že bych byl tyran
Ptám se proto, že jsem unavený stejně jako ona. Jen s tím rozdílem, že já se nemůžu schovat za to, že „to dneska prostě nevyšlo“. Když já nestíhám v práci, je průšvih. Když nestíhám vydělat, není nájem. Když se mi nechce, stejně musím. Protože někdo to zaplatit musí.
A ne, nejsem slepý. Vím, že děti jsou náročné. Vím, že to není kafíčko s kamarádkou. Ale odmítám předstírat, že být doma automaticky znamená kolaps 24/7, kdy není možné uvařit ani obyčejnou polévku.
Mateřství není nonstop krizový štáb
Ano, jsou dny, kdy je dítě nemocné, kdy nespí, kdy brečí, kdy se všechno sesype. Ty beru. Ty chápu. Ty respektuju. Ale když se tváří, že se to děje každý den, něco je špatně. A nemůže za to dítě. Ani já.
Za to může chaos. Neplánování. Očekávání, že se den „nějak stane“. Nestane. Den s dětmi se musí řídit. Stejně jako práce. Stejně jako firma. Stejně jako cokoliv, co má fungovat.
Nechci servilní manželku. Chci partnerku
Nechci, aby stála u plotny v zástěře a čekala, až přijdu domů jako král. To je karikatura. Co chci, je základní fungování. Něco teplého k jídlu. Pocit, že domov je místo, kam se těším, ne bitevní pole, kde se hned dozvím, že jsem necitlivý hlupák, protože se ptám.
Protože když se zeptám, co dělala celý den, není to výslech. Je to zoufalá snaha pochopit, proč všechno padá na mě ve chvíli, kdy už nemám z čeho brát.
Pravda, kterou nikdo nechce slyšet
Ano, některé ženy jsou fakt přetížené. A ano, některé si z mateřství udělaly nedotknutelný štít. Instagram, seriály, nekonečné „až dítě usne“. A pak se diví, že den utekl.
Říct tohle nahlas je skoro zločin. Protože chudák matka. Protože ona to má přece nejtěžší. Jenže nejtěžší to má ten, kdo už nemá prostor si ani stěžovat.
Takže se ptám znovu. A klidně nahlas
Když jsi celý den doma…
když jsou děti v pořádku…
když se svět nehroutí…
proč není ani teplá večeře?
Ne proto, že bych chtěl útočit. Ale proto, že pokud si tyhle otázky nebudeme klást, skončíme přesně tam, kde končí spousta vztahů. V tichu. Ve výčitkách. V pocitu, že ten druhý „nic nedělá“ a přitom jsou oba úplně na dně.
A to není o večeři.
To je o tom, jestli ještě vůbec hrajeme za jeden tým.
