Nechci se bavit s prarodiči. Pořád si jen stěžují a kritizují mě.

Máme tu takový společenský nešvar: posvátnou úctu k věku. Předpokládá se, že čím víc má někdo křížků na krku, tím víc má pravdu. Jenže co když se ta „pravda“ skládá jen z nekonečného stěžování, kritiky a urážek? Přiznejme si to nahlas, návštěva u prarodičů je pro mnohé z nás jen povinná jízda do pekla negativity. A já už toho mám dost. Končím s rolí fackovacího panáka, na kterém si senioři léčí své frustrace.

Vstoupíte do bytu a místo přivítání dostanete seznam všeho, co je špatně. Od politiky přes ceny másla až po souseda, který se na ně křivě podíval. Prarodiče si pletou vnoučata s odpadkovým košem. Mají pocit, že když nám uvaří oběd, dává jim to právo cpát nás svými jedy.

„Ty ses zase neostříhal? A co ta tvoje práce, pořád ti platí za to sezení u počítače?“ slyším místo „ahoj“. Zatímco my se snažíme budovat kariéru v dnešním šíleném světě, oni jen shazují všechno, co děláme. Za nich se prý víc makalo. Milý dědo, svět se změnil, ale ty ses zasekl v minulém století a odmítáš to pochopit.

Fascinuje mě ta drzost komentovat úplně všechno. Moje oblečení, moji partnerku, moje auto. „Ta tvoje holka ti nikdy neuvaří poctivý knedlík,“ zahlásí babička s naprostou jistotou. Proč bych měl obětovat volné odpoledne někomu, kdo mě jen ponižuje a zpochybňuje každé moje rozhodnutí?

Jen proto, že mě kdysi vozili v kočárku? To je trochu málo na to, abych se nechal dobrovolně týrat. Jejich rady mají v dnešním světě nulovou hodnotu. Nechápou technologii, nechápou ekonomiku, ale o to víc se cítí oprávněni nám kázat o morálce a životě.

A pak přijde to nejhorší: „Kdo ví, jestli se příště ještě uvidíme…“ Tahle věta je vrchol citového terorismu. Hrají na city, aby si vynutili naši přítomnost, kterou pak využijí jen k tomu, aby nás znovu zdrbali. Je to začarovaný kruh, ze kterého není úniku, pokud neřeknete rázné DOST.

„Oni už jsou takoví, musíš to vydržet,“ říkají mi rodiče. Ale proč? Kdyby se ke mně takhle choval cizí člověk, okamžitě odejdu. Proč bych měl tolerovat toxické chování jen proto, že jsme příbuzní? Moje duševní zdraví je důležitější než falešná rodinná idylka.

Rozhodla jsem se. Telefon jim už nezvedám, na návštěvy nejezdím. A cítím se skvěle. Už nemusím hodinu vysvětlovat svou práci, jen aby mi bylo řečeno, že bych měl jít radši do továrny, protože tam je „jistota“. Už nemusím poslouchat stesky na to, že „dnešní mládež nemá úctu“.

Úcta se totiž nezískává věkem, úcta se získává chováním. A pokud se někdo chová jako zapšklý revizor mého života, ztrácí nárok na můj čas. Možná jsem v jejich očích „nevděčný fracek“, ale v mých očích jsem člověk, který si konečně vybojoval klid.