Článek
„Přijeď k nám,“ říkají. Ale nikdy nezapomenou dodat:
„A vezmi si něco s sebou k jídlu, my teď máme prázdnou ledničku.“
Jasně, nemají. Jen tři plné skříňky, ale otevřít konzervu by pro ně zřejmě bylo osobní selhání. Takže já táhnu tašky, peču buchty a pak sedím u stolu, kde se slavnostně rozkrajuje to, co jsem si sama přivezla.
Návštěva nebo zásobování?
Největší ironie je, že to dělám automaticky. Bez reptání, s reflexem vycvičeného zásobovače.
Jednou jsem to zkusila jinak. Jela jsem s prázdnou.
A dočkala se ticha. Takového toho pasivně-agresivního ticha, které by se dalo krájet nožem, kdyby ho ovšem někdo půjčil.
Máma mlčky otevřela lednici, nahlédla dovnitř a dramaticky pronesla:
„My tu nic nemáme, víš. Ale nevadí, my si vystačíme.“
To „my“ mě rozsekalo. Protože v tom slově nebyla žádná láska. Jen výčitka. Přeloženo: „Ty jsi přijela, vyjíš nás a my teď kvůli tobě budeme hladovět.“
A tehdy mi došlo, že já vlastně nejsem vítaná. Já jsem náklad.
Když návštěva rodičů stojí víc než oběd v restauraci
Je to absurdní. Jedu sto kilometrů, abych strávila čas s rodiči, a k tomu ještě balím zásoby jídla jak na expedici do tundry.
Vyrážím s krabičkami, chlebem, dezertem, vínem. A když přidám i benzín, vyjde mě tahle „návštěva z lásky“ dráž než víkend v hotelu.
A přesto to dělám. Protože pořád někde uvnitř žije to dítě, které doufá, že jednou se ta lednice otevře a máma řekne: „Posaď se, uvařila jsem tvoje oblíbené jídlo.“
Jenže neřekne. Místo toho slyším:
„To sis nemusela brát tolik. Ale aspoň něco máme.“
A já si v duchu říkám – aspoň něco máme.
Tohle je nejpřesnější popis našeho vztahu. Aspoň něco.
Láska na příděl
Všimla jsem si, že čím méně mají lidé lásky, tím víc počítají jídlo.
Kolik ubude, kolik zbude, kolik „můžeš“ a kolik „už bys neměla“.
Je to jejich způsob kontroly. Když už nemají vliv na vaše rozhodnutí, mají aspoň vliv na to, kolik si dáte bramborového salátu.
A já to roky respektovala. Protože mě naučili, že láska se prokazuje skromností, ne svobodou.
Ale teď mám jasno.
Když si mám na návštěvu vozit vlastní jídlo, tak to vlastně žádná návštěva není.
To je absurdní rituál, kterým se jen udržuje iluze rodiny.
A já už ji nechci živit. Doslova ani obrazně.
Přestávám být jejich lednička
Přestala jsem balit.
Jela jsem s prázdnýma rukama, s jasnou hlavou a s vědomím, že buď mě chtějí vidět, nebo ne.
A když mi matka znovu řekla: „My tu nic nemáme,“ odpověděla jsem poprvé v životě klidně:
„Nevadí. Já jsem nepřijela kvůli jídlu.“
Bylo to ticho. Dlouhé, nepříjemné, dusivé. Ale tentokrát mě osvobodilo.
Protože to nebylo ticho hladu. Bylo to ticho pravdy.
A já si konečně uvědomila, že rodinu nedrží pohromadě brambory, ale úcta.
A když ta chybí, můžete mít plný mrazák – a stejně budete prázdní.
