Článek
Platím? Platím. A přesto se mě rodiče ptají, kdo u mě bude spát, v kolik přijdu domů a proč mám v lednici pivo. Vítejte v realitě dospělých dětí, které žijí u rodičů – ale v podmínkách, které by nevydržel ani pes.
Rodiče ode mě chtějí každý měsíc příspěvek na nájem. Prý je to fér. A já to chápu. Nejsem žádný parazit, co si válí šunky a vysává mámě peněženku. Ale když už přispívám, tak bych čekala aspoň základní respekt. Nebo spíš: svobodu.
Jenže ouha. V momentě, kdy se ke mně domů (!) chystá přespat kamarád nebo přítel, narážím na zdi. „A kdo to je? Jak dlouho tu bude? A nečekej, že tu bude spát každý víkend!“ Neomalené výslechy, kontrola a soudy. A já mám platit, mlčet a ještě děkovat, že tu můžu být?
Ne, děkuji.
Chcete ode mě nájem? Tak si zvykněte na to, že žiju podle svého
Jsem dospělá. Vydělávám. Vařím si. Platím. Mám povinnosti. Ale moje práva? Těm se u nás doma ještě nikdo neobtěžoval porozumět. Stále slyším: „Dokud jsi pod naší střechou, budeš se řídit našimi pravidly.“ Tak jo – ale pak si ten nájem strčte třeba za klobouk.
Nemůžete po někom chtít, aby byl finančně soběstačný, a zároveň mu diktovat, jak má žít. To není výchova. To je manipulace. Nechcete, abych si tam někoho vodila? Fajn. Ale pak si nehrajme na rodinu, ale na hotel s ostrahou a pravidly z roku 1950.
Nejde jen o neúctu. Jde o hranice
Rodiče si často myslí, že čím víc kontrolují, tím víc chrání. Ale když mě ponižují výslechy a přísnými zákazy, nejsou moji ochránci. Jsou to jen lidé, kteří zapomněli, že děti jednou dospějí. A že dospělost neznamená jen platit složenky. Znamená taky mít prostor, zodpovědnost a svobodu dělat vlastní chyby.
Chcete mě jako dospělou? Respektujte mě jako dospělou. Jinak se připravte, že si sbalím věci a půjdu do podnájmu. Tam mi aspoň nebude nikdo koukat pod peřinu.
Takže si vyberte. Buď jsem dítě, nebo jsem váš rovnocenný partner. Ale ne služka s nájmem a zákazem sexu.
