Článek
Přijdu domů po dlouhém dni. Těším se, že si sednu, dám si kafe a hodím nohy nahoru. Místo toho mě přivítá pára z koupelny a levná aviváž, co páchne jako chemická laboratoř. V koupelně hučí pračka. Otevřu ji – a málem dostanu infarkt.
Moje krajkové spodní prádlo. Hedvábné šaty. Světlá halenka s jemnou výšivkou z Itálie. Všechno v jedné seprané, zmuchlané, šedé hromadě. Jako kdyby někdo cpal svatební šaty a montérky do stejného bubnu. Tchyně sedí v kuchyni a cpe se sušenkama.
„Udělala jsem ti pořádek,“ říká klidně. „Vyprala jsem ti to.“
Poškození za tisíce.
Vytáhla jsem jeden kousek za druhým. Šaty se srazily. Podprsenka změnila barvu i tvar. Kalhotky by se hodily pro panenku. A moje oblíbená halenka? Sežral ji prací prášek.
„Ty jsi mi vyprala všechno prádlo?“ ptám se.
„No jasně, měla jsi toho tam už hromadu. Alespoň jsem ti pomohla.“
Pomohla? Tohle není pomoc. Tohle je invaze.
Hranice, které se prostě nepřekračují
Já se jí nikdy nehrabu ve skříni. Nešahám jí na kabelky, na papuče, na dečky na televizi. Nechodím do její kuchyně a neuklízím tam „po svém“. Ale jí přijde úplně normální přijít do mého bytu, otevřít moje zásuvky a bez ptaní začít reorganizovat můj život.
A co víc, ještě čeká, že jí zatleskám.
Když se překročí meze
Všichni říkají, že to myslí dobře. Že je to starší generace. Že mají jinou představu o pomoci. Ale co je to za pomoc, která škodí? Co je to za lásku, která nezná respekt? Pomoc bez ptaní je jen maskovaná kontrola. A láska bez hranic není láska. Je to manipulace.
Přestala jsem dělat, že je to v pořádku
Řekla jsem jí to naplno. Bez obalu. Tvoje pomoc je nežádoucí. Pokud se neumíš zeptat, co potřebuju, nechoď a nepomáhej. Moje domácnost není tvoje hřiště. Moje prádlo není tvoje starost. A moje poděkování si nevynucuj výčitkami.
Nejsem nevěčná. Jen odmítám být otrokyní představy, že žena má mlčet a být ráda, že vůbec někdo „pomáhá“. Ještě, když místo pomoci jen ve skutečnosti všechno zničí a přidělá práci a starosti navíc.
