Článek
„Každý by měl prý platit půlku.“ Jasně. Ráda. Ale ať to platí ve všem. Takže půlku nájmu, půlku jídla, půlku hypotéky – ale taky půlku mytí záchodu, půlku vaření, půlku péče o děti a půlku uklízení.
Ale ouha! Tam už se rovnost jaksi vytrácí.
Najednou slyším:
„Já ti s tím pomůžu.“
Promiň, jak pomůžeš? Ty tady žiješ taky. Nejsem zaměstnanec s pracovní smlouvou. Jsem tvoje žena. Nebo měla bych být. Protože teď si připadám spíš jako kombinace kuchařky, prádelny a psychologického hromosvodu.
On je unavený, o mně nejde
Přijde z práce. Sedne si. Sundá ponožky – a nechá je ležet jako značku svého teritoria. Talíře zůstávají tam, kde dojedl. Kafe si udělá, hrníček neumyje. Oblečení si svlékne, ale do koše na prádlo ho už jaksi nedonese. Ale! Když přijde složenka? Najednou ví přesně, že půlka je moje.
Co je to za logiku?
Platby dělíme, povinnosti ne. Když má makat on – je unavený. Když makám já? Je to přece automatické. Protože „ženská to má tak nějak v sobě“, ne?
Jo. Možná v roce 1856. Ale dneska? Zapomeň.
Jsem jeho partnerka, ne máma
Začíná to nenápadně. Uděláš za něj pár věcí. Svačinka tady, utěrka tam. Uvaříš, uklidíš, připomeneš mu, ať si vezme deštník. A pak se probudíš do reality, že máš doma dospělého muže s emoční výbavou osmiletého dítěte, který tě bere jako samozřejmost.
Víte, kdy mi to došlo naplno? Když se mě zeptal, kde máme doma prášek na praní. Po šesti letech soužití.
Šest let v jednom bytě – a on netuší, jak se ovládá pračka. Ale má názor na to, jak moc (ne)dokonale jsou vyžehlené košile.
Ať si zkusí „život napůl“, až bude stát před varnou deskou a hledat, kde se vlastně zapíná sporák.
„Ale vždyť vydělávám!“ – A co si myslíš, že dělám já?
Klasika. On vydělává peníze. A já? Já se zřejmě válím doma a hraju si s utěrkami.
Nevidí, že vařím, peru, starám se o domácnost, zajišťuju nákupy, plánuju návštěvy, hlídám termíny, vymýšlím dárky, řeším děti, lékaře, vyřizuju e-maily, dohaduju se s úřady, a ano – taky k tomu vydělávám.
Ale pořád je přesvědčený, že to, co dělám já, není „opravdová práce“. Je to neviditelné. Neoceněné. Automatické. A hlavně – nepočítá se.
Jasně. Dokud se nezeptám, kde je jeho polovina práce.
Spravedlnost? Tak pojďme dělit všechno.
Chceš rovnost? Tak v pořádku. Ale pak si večer hezky vstaneš a uklidíš po sobě ten bordel. Uvaříš jednu večeři v týdnu. Zjistíš si, kdy mají děti očkování. Vyneseš odpadky. Zvedneš zadek, když uvidíš plný dřez nádobí a půjdeš to umýt.
Jinak mi příště neříkej „dělejme to napůl“. Protože my to neděláme napůl. Já dělám 150 %. Ty děláš to, co se ti zrovna hodí.
A až budeš příště hledat ponožky – třeba ti je vyperu. A nebo taky ne. Protože nejsem tvoje zaměstnankyně. Jsem žena. A hodlám se tak začít chovat.
Děkuj Darině za příběh.
