Článek
„My jsme do tebe tolik investovali, teď je řada na tobě.“
Ta věta padla mezi polívkou a hlavním chodem tak samozřejmě, jako kdyby se bavili o solárku na střeše. Najednou jsem neseděla u rodinného stolu, ale na schůzce s klientem. Jen místo bankéře přede mnou seděli vlastní rodiče.
Nejdřív to byly nenápadné štouchance: „Ty se máš“, „tolik peněz jsme nikdy neviděli“. Pak dotazy na můj plat, moje výdělky, faktury. A nakonec čistá objednávka:
„Je na čase, abys nám něco vracela. Bez nás bys nic nedokázala.“
Dítě jako spořicí účet pro stáří
Rozjela se litanie: kroužky, tábory, lyžáky, učebnice, kolej, první nájem. Každá vzpomínka přednesená jako položka na faktuře.
„My jsme si nemohli dovolit to, co ty. Ale to je v pořádku, od toho máme děti,“ prohlásil táta tónem člověka, co čeká výnos z dlouhodobé investice.
Máma vytasila konkrétní částku:
„Stačí deset tisíc měsíčně. Ty to ani nepoznáš.“
Jistě. Jen bych každý měsíc posílala peníze lidem, kteří se neobtěžovali zvednout telefon, když jsem byla na dně – ale nabrali dech, jakmile slyšeli, kolik fakturuju.
Vděčnost není trvalý příkaz
Ano, platili mi dětství. Ano, starali se, jak uměli. Ano, stálo je to čas, nervy, peníze. To je ale rodičovství, ne podnikatelský plán.
Vděčnost je, že jim koupím nový sporák, když se jim rozsype. Že je vezmu na dovolenou. Že přijedu, když skončí v nemocnici.
Renta je, když si nad mým příjmem sednou s kalkulačkou a oznámí: „Z toho nám náleží podíl.“
Když jsem řekla, že pravidelné platby neposílat nebudu, spustilo se představení:
„Dnešní děti nemají žádnou úctu.“
„Kdybys věděla, kolik nás stála jen tvoje škola…“
„My jsme se pro tebe obětovali.“
Moje peníze, jejich volba
Nemuseli mi platit kroužky. Nemuseli mi kupovat lepší boty. Nemuseli mě tlačit na školu. Byla to jejich volba.
Stejně jako je moje volba, co udělám se svým příjmem teď.
Tvrdé? Ano. Ale ještě tvrdší je uvědomit si, že si někdo myslí, že má nárok na vaše peníze jen proto, že vás vychoval. Nejste pro něj dospělý člověk. Jste investice, co má konečně začít „sypat“.
