Článek
Svět se zbláznil, nebo jsme v rámci evoluce omylem vyprodukovali generaci ze skla. Zatímco naši prarodiče v pětadvaceti budovali domy, dnešní „mladá krev“ se hroutí v momentě, kdy jim v kavárně zapomenou dát do ovesného mléka špetku skořice. Seznamte se s generací Z – armádou vyhořelých jednorožců, kteří mají deprese z toho, že se na ně šéf v práci „ošklivě podíval“.
Povinnosti? Fuj, to je ale toxické slovo!
Vezměte si takového Dana. Danovi je třiadvacet a jeho největším životním traumatem je, že musí v práci sedět osm hodin. „Chápete to? Oni po mně chtěli, abych do devíti ráno odeslal e-mail! To je totální útok na mou biorytmovou integritu,“ fňuká David u své třetí misky acai bowl, kterou mu samozřejmě zaplatila máma.
David není výjimka, David je exemplární příklad. Tito lidé nehledají práci, oni hledají „bezpečný prostor“. Jenže realita není polstrovaný pokojíček s vonnými svíčkami. Realita je boj. Ale vysvětlujte to někomu, kdo považuje za pracovní úspěch fakt, že si ráno dokázal nastavit budík na první pokus. Vyhoření ve třiadvaceti? Prosím vás, z čeho? Z toho scrollování na TikToku?
Luxusní deprese za peníze rodičů
Nejvíc fascinující je ta absurdní nespravedlnost. Zatímco generace jejich rodičů dře, aby splatila hypotéky, mladí rebelové bez příčiny řeší, jestli je jejich pracovní prostředí dostatečně „spirituálně vyživující“.
„Cítím se strašně prázdná,“ svěřuje se čtyřiadvacetiletá influencerka Sára, jejíž jedinou pracovní náplní je fotit si zadek v zrcadle. „Společnost na mě klade neuvěřitelné nároky. Včera mi někdo do komentářů napsal, že mám křivé obočí. Musela jsem si vzít týden volno a odjet meditovat na Bali, abych znovu našla své vnitřní světlo.“
Sáro, miláčku, tvoje vnitřní světlo je pravděpodobně jen odraz tvého iPhonu. Zatímco ty medituješ, prodavačka v supermarketu, která má tři děti, nemá čas ani na to, aby se v klidu vyčůrala. Ale o té se nepíše, ta totiž nemá čas si stěžovat na „toxickou maskulinitu“ regálu s moukou.
Zhroucení jako módní doplněk
Dneska už není v módě být pracovitý. Dneska je „cool“ mít aspoň pět diagnóz a neschopenku na hlavu. Úzkost se stala novou trendy záležitostí. Kdo nemá aspoň jednou týdně panickou ataku z toho, že musí zvednout telefon a mluvit s cizím člověkem, ten jako by neexistoval.
Máme se nejlíp v historii, topíme se v blahobytu a jídlo nám vozí až pod nos. A výsledek? Generace psychických trosek, které se rozpláčou, když jim dojde baterka v powerbance. Místo aby se postavili k životu čelem, raději čekají, až jim stát pošle další dávku „bolestného“ za to, že je život prostě občas nefér.
Kdo nám vydělá na důchody?
Jestli tuhle zemi mají vést lidé, kteří se hroutí z negativního feedbacku, tak si můžeme rovnou začít rezervovat místo v důchoďácích. Až tihle „citliví umělci“ zjistí, že peníze nerostou na stromech, bude pozdě. Měli bychom jim místo terapeutických omalovánek dát do ruky lopatu. Svět není hra, kde každý dostane medaili za účast. Svět je džungle. A v džungli tyhle ufňukané kopretiny nepřežijí ani do oběda.
