Článek
Je to přesné jako hodinky. Přijde důchod a hned ten týden mám plný byt. Najednou mají čas. Najednou jim na mně záleží. Přijdou, obejmou mě, usmějí se, přinesou koláč. A já si na chvíli říkám, že jsem si to možná jen namlouvala.
Pak ale přijde ta věta.
„Víš, je to teď těžké.“
„Jen bychom si půjčili.“
„Vrátíme to.“
Nejde o to, že bych nemohla pomoct. Jde o to, že to nikdy není jen tak. Nikdy nepřijdou bez důvodu. Nikdy nepřijdou posedět, když peníze z důchodu dojdou.
Z mámy se stala peněženka
Celý život jsem makala. Vychovala jsem je. Když byli malí, vstávala jsem v noci. Když byli nemocní, seděla jsem u postele. Když neměli na nájem, pomohla jsem. Když se rozváděli, hlídala jsem jejich děti.
Nikdy jsem nepočítala hodiny. Nikdy jsem si nevedla tabulku, kolik mě kdo stál.
A dneska? Dneska mám pocit, že někdo vede tabulku za mě. Kolik mi ještě zbylo. Kolik můžou vzít. Kolik ještě dám.
Tohle není pocit. To je zkušenost.
Nejvíc mě bolí, že to vidím
V osmdesáti už člověk není naivní. Vidím rozdíl mezi návštěvou z lásky a návštěvou kvůli penězům. Vidím ten rychlý pohled na stůl, jestli tam leží složenka. Vidím to přešlapování, než si o to řeknou.
A hlavně vidím, jak rychle zase odcházejí, když dostanou, co chtěli.
Nejde o ty tisíce. Jde o ten pocit, že jsem užitečná jen tehdy, když otevřu peněženku.
„Ale my tě máme rádi.“
Tohle slyším pořád. „Maminko, my tě přece milujeme.“ Jenže láska není slovo. Láska je čas. Láska je zájem. Láska je to, že někdo přijde i tehdy, když z toho nic nemá.
Nepotřebuju dárky. Nepotřebuju výlety. Stačilo by si jen sednout a povídat si. Poslechnout si, že mě bolí záda. Že se mi hůř chodí. Že mám strach z noci.
Jenže na to čas není, ale na půjčku ano.
Možná jsem si je tak vychovala
Možná je to i moje vina. Dala jsem jim vždycky všechno. Nikdy jsem neřekla ne. Nikdy jsem si nestěžovala. Naučila jsem je, že maminka tu vždycky je. Že pomůže. Že podrží.
Jenže maminka je taky člověk. Člověk, který nechce být bankomat.
Možná jednou řeknu ne
Možná přijde den, kdy řeknu: „Nemám.“ Nebo: „Nedám.“ A pak uvidím, jestli zazvoní i příště.
Možná nezazvoní.
A to bude bolet. Ale aspoň budu vědět pravdu.
Protože radši chci tvrdou pravdu než hezkou lež, že mě milují víc než můj důchod.
