Článek
Kdykoli se otevře téma důchodů, začne citové vydírání. Stačí říct nahlas, že důchody rostou, a už jsem za necitu, co „nenávidí staré lidi“. Jenže já nemusím nikoho nenávidět, abych viděla realitu: velká část seniorů si dnes vůbec nežije špatně. A čím dál častěji se z toho dělá nedotknutelné tabu.
Ne, netvrdím, že všichni důchodci jsou za vodou. Jsou lidé nemocní, osamělí, s nízkým důchodem, kteří fakt bojují. Jenže vedle nich existuje obrovská skupina, která má stabilní příjem, vyřešené bydlení, žádnou hypotéku a pravidelné navyšování penze, a přesto se tváří, jako by byli na prahu hladomoru.
Stížnost jako národní sport
Mám alergii na větu „z toho se nedá vyžít“, když ji pronáší člověk s vlastním bytem, nulovým nájmem, často bez dětí na krku a s jistotou, že mu příjem každý rok někdo zvedne. Přitom když se rozhlédnu, kdo je přes den v kavárnách, kdo objíždí zájezdy, kdo má čas řešit slevy a plné košíky v obchodech, často to nejsou uštvaní třicátníci po směně. Často jsou to důchodci.
A pak přijde klasika: „Vy mladí to máte jednoduché.“ Jasně. Jednoduché. Nájem, hypotéka nedosažitelná, energie, ceny jídla, děti, školky, kroužky, daně, nejistota. A hlavně: permanentní pocit, že mám držet pusu, protože „oni si to zasloužili“.
Důchody rostou. A je nefér tvářit se, že ne
Proč je takový problém přiznat, že část seniorů je na tom dnes slušně? Jakmile to řeknu, hned jsem hyena. Přitom jen odmítám pohádku, kde senior = automaticky chudák a pracující člověk = rozmazlenec.
Nejhlasitější bývá často ten, kdo se bojí ztratit privilegium. Protože upřímně: když se jedné skupině příjem pravidelně navyšuje a druhé reálně klesá pod rukama životní úroveň, něco je špatně. A nevyřeší to další moralizování.
A kdo se stará o pracující?
Mladí pracují. A často tak, že z toho nemají ani pocit bezpečí, ani perspektivu. Vedlejšáky, podnikání, nájem, odkládání založení rodiny, protože si ji nemůžou dovolit. A do toho poslouchají, jak se „flákají“.
Takže ano: mnozí důchodci se dnes mají líp, než přiznávají. Ne luxusně, ale velmi slušně. A jejich důchody rostou, zatímco spousta pracujících má pocit, že běží na místě. Nechci nikomu brát důstojnost. Jen odmítám, aby jedna skupina směla donekonečna brečet, zatímco druhá má mlčet a jen to všechno platit.
