Článek
Každý měsíc ze mě stát stáhne přes 10 000 Kč. Ne za nájem, ne za jídlo, ne za auto. Jen za to, že mám tu drzost podnikat. Že existuju jako OSVČ. A od ledna zase přidají. V médiích tomu říkají „úprava záloh“. Já tomu říkám daň za to, že nechci sedět na prdeli v zaměstnání nebo na dávkách.
Odvody jako trest za snahu
Když se ti daří – plať.
Když se ti nedaří – plať taky.
Zálohy nezajímá, jestli klient zaplatil, jestli jsem byla nemocná, jestli mi odpadl projekt. Stát po mně chce peníze jen za to, že vůbec mám IČO. Jako kdyby podnikání bylo zločin a minimální odvody moje povinné výpalné.
Jedni berou, druzí jen sypou
Kolem sebe vidím dva světy.
První: lidi, kteří žijí z dávek, příspěvků, bonusů. Když se něco zdraží, stát „musí pomoct“.
Druhý: my, co fakt makáme. Faktury, riziko, žádné jistoty. Když se něco zdraží, máme „zatnout zuby“ a poslat víc. A když se náhodou opozdíme? Penále, upomínky, výhrůžky.
Jeden bere peníze jen za to, že je v systému evidovaný. Druhý platí deset tisíc měsíčně jen za to, že není.
Podnikání jako luxusní vstupenka
Neplatím za služby. Platím za vstup. Za právo vystavit fakturu, vydělávat po svém a nést kůži na trh. Je úplně jedno, jestli jsem v mínusu, na nule nebo sotva nad vodou – záloha musí odejít. Od ledna vyšší, protože si někdo v tabulce upravil číslo.
Nikdo se mě neptá, jestli mám z čeho. Na sociálku se mě ptali jen jednou, když jsem si jako OSVČ dovolila chtít mateřskou. Tam se najednou počítal každý halíř. Když mám ale posílat já? Hlavně ať to cinkne včas.
Sport pro masochisty
Říká se, že podnikání je svoboda. V téhle zemi je to spíš adrenalinový sport. Kdo se odváží začít, zjistí, že první, kdo po něm jde, není konkurence, ale stát. Nezajímá ho, jestli jsem něco vydělala. Jen že žiju jako podnikatel. A to má svou cenovku.
Zdroj:
