Článek
Moji rodiče vlastní čtyři byty. Jeden pronajatý, druhý „na horší časy“, třetí jako investici, čtvrtý prázdný „pro jistotu“. A já? Já každý měsíc posílám nájem cizímu člověku, zatímco klíče od rodinného majetku leží doma v šuplíku vedle kartičky do lékárny.
Když nadnesu, že bych mohla bydlet aspoň v jednom z nich, ozve se klasika: „My jsme si taky museli všechno vybojovat sami.“ Jasně. Dostali byt od podniku, pak ho zprivatizovali za pár drobných a dneska se tváří, že prošli stejným peklem hypoték a nájmů, jaké žiju já. Realita? Oni mají byty. Já mám složenky.
„Nejsme charita, nechceme tě zkazit“
Jednou jsem zkusila kompromis: budu platit, jen ne tržní šílenou cenu. Odpověď? „Nejsme charita.“ „Nechceme, abys na nás byla závislá.“ „Nepřišlo by nám fér tě zvýhodňovat.“
Takže cizí nájemník zvýhodněný být může, já ne. Cizím lidem posílat každý měsíc desetitisíce je v pořádku, ale vlastní dcera by se tím prý „přiživovala“.
Perla večera: „Nechceme, abys měla všechno zadarmo.“ Jako co přesně je zadarmo na tom, že platím nájem? V jejich hlavě jsem si asi přišla pro klíče a doživotní all inclusive. Ve skutečnosti jsem chtěla jen šanci neprožít třicet let života v cizích bytech, zatímco ty naše zejí prázdnotou.
Lakomost převlečená za zodpovědnost
Rádi o sobě říkají, že jsou „šetřiví a zodpovědní“. Jenže když někdo sedí na čtyřech bytech a dívá se, jak jeho dítě utápí půl výplaty v nájmu, to není zodpovědnost. Je to lakota v hezkém kabátku. Všechno měří penězi, včetně mě.
Když řeknu, že bych díky nižšímu nájmu mohla konečně něco našetřit, odpověď zní: „Najdi si lepší práci.“ Nikdy nezazní: „Možná bychom mohli my něco udělat jinak.“ Oni už svoje vyhráli. Teď jen hlídají, aby se jim nikdo nehrabal v tom, co je jejich.
„Jednou to bude tvoje,“ věta, která mi dnes nepomůže
Nejoblíbenější argument: „Jednou to bude stejně všechno tvoje.“ Až budu v důchodu, možná získám byt, na který jsem celou dospělost platila nájem někomu jinému. Do té doby mám držet krok a pusu.
Nechci nic zdarma, nechci je vystěhovat na ulici. Jen odmítám, aby z nich dělali hrdinové, co „dětem tolik obětovali“. Ne. Oni obětovali maximálně trochu úroků na spořáku. Byty si nechali pro pocit jistoty a mně nechali pocit, že jsem v jejich prioritách až za výnosem z nájmu.
Moji rodiče vlastní čtyři byty a nechávají mě bydlet v nájmu. Jestli tohle není lakota, tak už fakt nevím, co je.
