V práci mě nechali zaučovat seniora. Do měsíce jsem dala výpověď.

První den přišel. Papírová složka, tlačítkový mobil, nervózní úsměv: „Počítačům nerozumím, ale vy mě to naučíte.“
Šéf mávnul rukou: „Tady kolegyně vás zaučí, ona je na tyhle věci.“

A bylo jasno. Z kvalifikované zaměstnankyně jsem se jedním rozhodnutím stala levnou lektorkou kurzu IT pro důchodce. Za stejný plat. Se stejnými termíny. Jen s dvojnásobkem práce.

Ne, problém nebyl v tom, že byl starší. Problém byl v tom, že firma jeho neschopnost hodila na mě. Bez dohody, bez příplatku, bez respektu.

„Klikněte sem.“
„Kam?“
„Na ten modrý obdélník.“
„Tohle?“
„Ne, to je reklama.“

Každý druhý krok: „Já na to nevidím“, „To je na mě rychlé“, „Já se bojím, že to rozbiju“.
Mezitím mi pípaly maily, hořely termíny a moje práce ležela. Když jsem zrychlila, byla jsem „netrpělivá“. Když jsem řekla, že se to takhle nedá, byla jsem „málo empatická“.

On dostával pochvaly za „snahu“, firma si honila ego, jak dává šanci starším. Reálně mu jen prodlužovali agonii a mně pálili kapacitu.

Jakmile bylo jasné, že to nezvládá, všechno nepohodlné přistálo u mě:
„Pošli mu návod.“
„Zkontroluj po něm report.“
„Buď trpělivá, jednou někdo takhle pomůže tobě.“

Ne, tohle nebyla solidarita. Bylo to alibi. Firma se bála přiznat, že ten člověk už na tu pozici nestíhá, tak z něj udělala můj problém. On byl maskot oddělení, já jeho osobní berle. Neplacená.

A když jsem nahlas řekla, že na to prostě nemá, rozjela se moralita:
„To je hnusný, vždyť má před důchodem.“
„Ty bys ho chtěla vyhodit?“

Ne, chtěla jsem, aby někdo konečně dělal svoji práci – řízení lidí, ne přehazování zodpovědnosti na „tu mladou“.

Ve dnech, kdy jsem seděla u jeho monitoru, jsem večer seděla u svého. Po práci „ještě dodělat, co jsem nestihla“. Zadarmo. On odcházel s pochvalou, já s migrénou.

Když jsem se ozvala, odpověď byla vždy stejná:
„Je to jen přechodné období, dej tomu čas.“
Jenže čas je to jediné, co mi nikdo neproplatil.

Jednou jsem po dalším kole „kde se zapíná počítač“ stála u okna, viděla svůj odraz a bylo mi jasné, že jestli tu zůstanu, budu příští seniorní případ já. Jen s nervy v háji o dvacet let dřív.

Večer jsem napsala výpověď.
„To kvůli kolegovi?“ zeptala se vedoucí.
„Ne. Kvůli vám,“ odpověděla jsem. „Protože jste z něj udělali moji zodpovědnost.“

Samozřejmě, že přišlo klasické: „Zklamání, nevděk, týmovost.“ Ale mně se poprvé po dlouhé době ulevilo.

Ten chlap nebyl nepřítel. Byl oběť.
Oběť systému, který se bojí říct: „Už na to nestačíte“, a radši ho nechá potit u práce, kterou nezvládá a jednoho člověka pod ním zadusí.

Já nejsem povinná obětovat zdraví, výkon a kariéru jen proto, aby si firma odškrtla kolonku „podporujeme starší zaměstnance“.