Článek
Ty seš dneska jako paní sekretářka z federálu. Chybí ti jen psací stroj a cigáro.“
„A kdy se konečně začneš taky trochu usmívat? Ženská, co se neusmívá, je jak nevyžehlená košile.“
„Tobě by slušela klec, milá zlatá, a cedulka – pozor, kouše!“
Ano. To byla jeho „zábava“. Jeho humor. Jeho dennodenní osobní, rádoby vtipné, výlevy, na účet ostatních – hlavně žen. A ostatní kolegové? Mlčeli. Smáli se. Nebo se tiše snažili vytratit z dohledu, aby náhodou nepřišla řada na ně.
Tentokrát to ale přehnal. Tentokrát se jeho „vtipy“ stočily na mě. Osobní urážky. Sexistické narážky. Ponižování před ostatními. A mně to už stačilo. Byl to poslední den, kdy si někdo ve firmě myslel, že moje tělo, moje oblečení nebo moje nálada jsou vhodným terčem.
Vtip má hranice. Ta jeho skončila na výplatní pásce
Domů jsem šla naprosto rozklepaná. Ne studem. Ne strachem. Ale zuřivostí. Tohle už není o tom, že „kluci si dělají srandu“. Tohle je toxické prostředí, kde si muž může dovolit říct ženě v práci cokoli a čekat, že ona to jen tak mlčky přejde.
Nepřešla jsem.
Zapsala jsem si každou větu. Vzala si screenshoty zpráv. Získala svědectví. A šla na HR. Klidně. S fakty. S daty. S hlasem, který už se netřásl.
70 tisíc je málo. Ale aspoň něco
Výsledek? Interní šetření. Potvrzení opakovaného nevhodného chování. Ztráta bonusů. 70 000 Kč fuč. A veřejná omluva. Ne proto, že by chtěl. Ale proto, že musel. Protože tentokrát to nebyla „jen sranda“. Tentokrát se někdo zvedl a odmítl si to nechat líbit.
A já? Během jediného týdne jsem slyšela všechno.
„Feministka.“
„Přecitlivělá.“
„Zničilas atmosféru.“
„Kdo si vedle tebe teď troufne co říct…“
Přesně! Nikdo. A to je dobře.
Nejsem v práci od toho, abych trpěla výlevy nevyzrálých mužů
Jsem profesionálka. Dělám svou práci dobře. A nemám povinnost být součástí žádné dementní firemní reality show, kde je moje osobnost terčem. Nejsem v práci proto, aby mě někdo ponižoval, hodnotil, zesměšňoval nebo zneužíval jako objekt pro svoje ubohé vtipy.
To, že někdo dostane pokutu za to, že neumí zavřít pusu, není moje vina. Je to jeho důsledek jeho chování.
Ať si to zkusí příště znovu
Ať si každý další šašek rozmyslí, jestli mu jeho „sranda“ za to stojí. Protože já už mlčet nebudu. A je mi jedno, jestli si o mně kolegové myslí, že jsem drsná, přehnaná nebo nebezpečná. Pokud je pro ně nebezpečné to, že chci mít respekt, pak ano – jsem přesně to. A budu i nadále.
