Článek
Opravdu jsem si myslela, že na tom není nic divného. Že když se v práci dřu, beru si přesčasy, dotahuju věci za ostatní a přináším firmě skvělé výsledky, které vydělávají skvělé částky, tak mám právo říct si o víc peněz. No… ukázalo se, že to byla hodně naivní představa.
O kolik si to troufáte říct?
Šla jsem za šéfem sebevědomě. Zhlédla jsem naučná videa, jak na to, připravila jsem si argumenty, znala jsem svou hodnotu a byla jsem si jistá, že i kdyby mi nepřidali tolik, kolik bych chtěla, nějaký kompromis najdeme. Jenže jakmile jsem vyslovila slova „zvýšení platu“, už jsem viděla ten pohled. Jako bych právě požádala o zlatou sochu s vlastním obličejem.
„A o kolik si to troufáte říct?“ zeptal se a já se zarazila.
Troufám? Odkdy je spravedlivé ohodnocení troufalost?
Nahlásila jsem sumu, kterou jsem si dopředu promyslela. Nebylo to žádné sci-fi číslo, jen odpovídající částka za to, jak jsem se v posledních měsících dřela. Šéf se uchechtl. „To myslíte vážně?“
Měla bych být ráda, že mám práci
A pak přišel ten pověstný monolog. To klišé, které jsme slyšeli už stokrát. Že bych měla být ráda, že mám práci. Že dneska je těžká doba. Že se každý musí uskromnit. A samozřejmě nesměl chybět hit posledních let: „Na vaše místo se třese dalších deset lidí.“
A nejlepší část? Přesně ta, kterou už jsem slyšela vyprávět tolikrát. „Ale pokud se vám to nelíbí, můžete si klidně hledat něco jiného.“
Tady mě vážně rozesmál. Ne proto, že by to byla nějaká vtipná hláška, ale protože bylo jasné, že mě nehodlá zaplatit férově, ale z nějakého důvodu si myslí, že kvůli jeho přednášce sklapnu podpatky a budu dál dřít za pár šupů. Ani náhodou!
Nezastupitelná? To určitě!
A tak jsem se rozhodla. Neřekla jsem nic. Jen jsem se usmála, poděkovala za „cenné rady“ a odešla. V duchu jsem už ale věděla, že nemá smysl zůstávat tam, kde je slovo „zasloužím si“ považované za drzost. Dala jsem výpověď a do pár týdnů už jsme měla jiné místo. Dostala jsem plat, který jsem chtěla a navrch kupu benefitů, o kterých jsem si mohla v předchozí práci nechat leda zdát.
A víte co je na tom nejvtipnější? O dva měsíce později mi volali. Hledali někoho, kdo by mě nahradil. Ale měli smůlu, prý je těžké sehnat člověka, který zvládne všechno to, co jsem dělala já. Jen jsem se zasmála a řekla jsem jim, ať si vyberou někoho z těch 10 lidí, kteří se třesou na mé místo.
