Článek
Když jsem mezi vínem jen tak prohodila, že mi partner každý měsíc pošle padesát tisíc „kapesné“, nastalo u stolu ticho. Ty samé ženské, co sdílí motivační citáty o hojnosti a zaslouženém komfortu, na mě zíraly jak na zlatokopku po lobotomii.
„Jako jen tak?“
„Za co?“
„To je strašně ponižující, ne?“
V očích měly naprosto jasný mix: půlka závist, půlka morální nadřazenost. Ony se přece nechají živit jen samy sebou. I kdyby u toho měly padnout na hubu.
Nejsem chudinka. Je to dohoda
Realita? On vydělává násobně víc než já. Má firmu, bere velké peníze. Já mám svoje projekty, které teprve rozjíždím. Sedli jsme si, spočítali to jak dospělí.
Jemu nedělá problém poslat mi padesát tisíc. Mně dělalo problém dřít na tři směny jen proto, abych před světem nevypadala jako „závislá ženská“.
Tak jsme prostě rozdělili role: on víc platí, já mám víc času a energie – na sebe, na něj, na náš život. Žádné kontroly účtenek, žádné „ukaž, za co jsi utratila“. Pošle to a neřeší.
Jestli je to „kapesné“, tak fajn. Ale hlavně je to dohoda dvou lidí, kterým neukládá povinnosti parta závistivých feministických orákulí u vína.
Ponižující není kapesné. Ponižující je se hroutit jen kvůli egu
„Já bych tohle nedala, já chci být nezávislá,“ prohlásila jedna, co dvěma joby splácí hypotéku a vypadá o deset let starší.
To není nezávislost, to je dobrovolné vyhoření zabalené do hezkých frází.
Já jsem tu „ponížená“, co místo druhé práce chodí cvičit, spát, číst, dělat věci, které nedělám se sevřeným žaludkem. On ví, že když mi zaplatí klid a prostor, vrátí se mu to v tom, že má doma ženu, ne trosku.
To není vydržování. To je investice. A rozhodně ne jednostranná.
„A co když tě opustí?“ – klasika pro ty, co se bojí žít líp
Nejoblíbenější argument: „A co budeš dělat, když tě nechá?“
Jako kdyby mi tím říkaly: radši se znič teď, jen abys náhodou jednou nespadla.
Mám praxi, mozek a ruce. Vydělávat umím. Jen jsem si vybrala, že teď nechci svůj život trávit v open space a večer padat na gauč mrtvá. Kdyby to skončilo, zvednu se a půjdu dál. Ale nebudu si preventivně ničit současnost kvůli hypotetickému „co když“.
Skutečně závislý není ten, koho partner dobrovolně podporuje. Závislý je ten, kdo se třese, aby si náhodou neřekl o víc, než „se sluší“.
Každý ať si nese to svoje
Kamarádky můžou dál jezdit MHD do práce, poslouchat šéfy, dokazovat světu, jak nikoho nepotřebují a doma mi potajmu závidět. Jejich volba.
Já si zatím „poníženě“ nechám poslat padesát tisíc. Zaplatím z toho svůj klid, čas a život, který mi dává smysl.
