Článek
Ten den nezačal nijak zvlášť dramaticky. Ranní rutina, kafe, rychlá sprcha, práce. Stejný scénář jako každý jiný den. Kdybych tehdy tušila, co mě čeká večer, možná bych ani nevstávala z postele.
Když jsem se odpoledne vracela domů, něco mi bylo divné. Dveře nebyly zamčené. Můj muž si na takové věci vždycky dával pozor – dokonce mě nejednou poučoval, že je důležité mít všechno bezpečně zavřené. Tentokrát ale bylo otevřeno dokořán.
„Možná je jen doma dřív,“ pomyslela jsem si a vešla. V bytě bylo zvláštní ticho. Ne to příjemné ticho, když máte konečně klid, ale to podivné, kdy cítíte, že něco není v pořádku.
A pak jsem je uviděla.
Moje „kamarádka“ na mém gauči, v mém bytě, s mým manželem
Otevřela jsem dveře do obýváku a celý svět se mi najednou zúžil na tu scénu. Moje nejlepší kamarádka se válela na gauči, popíjela moje víno a vedle ní seděl můj muž.
Nešlo o žádnou přátelskou návštěvu. Ten pohled, ta atmosféra, ten způsob, jak se na sebe dívali… Všechno bylo jasné.
Zůstala jsem stát jako opařená. Tisíc myšlenek mi proběhlo hlavou. Mám začít ječet? Hodit po nich první věc, co mi přijde pod ruku? Vyrazit ji ven za vlasy? Ale neudělala jsem nic. Jen jsem čekala, jakou lež mi naservírují jako první.
A pak mi to řekli. Větu, kterou si budu pamatovat do konce života.
„Chtěli jsme ti to říct, ale báli jsme se, že to nepochopíš.“
Ne-po-cho-pím?! Co přesně je tady k nepochopení? Že moje nejlepší kamarádka spí s mým manželem? Že si ke mně oba sednou, otevřou si moje víno a čekají, že jim dám požehnání?!
Hlava mi v tu chvíli málem explodovala.
Manžel se na mě podíval s tím svým „hodným“ výrazem, který na mě vždycky fungoval, když něco provedl. Ale tentokrát to nefungovalo.
„Není to tak, jak to vypadá,“ vypravil ze sebe.
„A jak to teda vypadá?“ vyprskla jsem.
A to jsem neměla dělat. Protože místo omluvy přišlo další bizarní vysvětlení.
„My dva jsme k sobě vždycky měli blízko…“
Ano, tohle jsem prý měla pochopit. Že oni dva byli k sobě vždycky přitahováni, že to prostě nedokázali ovládnout, ale že mi nechtěli ublížit.
NECHTĚLI MI UBLÍŽIT?! A co přesně tedy chtěli?!
Před očima mi projížděly všechny chvíle, kdy mi ta falešná mrcha říkala, jak mám úžasného manžela, jak jsme dokonalý pár, jak mi závidí naše souznění. Jak dlouho mě tahali za nos? Jak dlouho se mi smáli za zády?
A manžel? Ten stál vedle ní, skloněná hlava, pohled psíka, co se vyčural na koberec. Jak kdyby čekal, že ho pohladím a řeknu: „To nevadí, lásko, hlavně, že ses bavil!“
Odešla jsem. A neřekla ani slovo.
Žádné scény, žádné hysterické výstupy. Jen ticho. Protože jsem věděla, že pro ně bude moje ticho horší než jakýkoli křik.
A víte, co je na tom všem nejhorší? Že kdybych přišla o pár minut později, možná bych si nikdy ničeho nevšimla. Možná by mi dál lhali. Možná by si dál hráli na moje nejbližší.
Ale ne. Teď už ne.
Co byste udělali vy?
Děkuji Haně za příběh.
