Článek
Telefon zazvoní a já hned vím o co půjde. Ne „Ahoj, jak se máš?“ Ne „Máš čas?“ Rovnou: „Přijeď pro mě.“
Jako kdybych byla služební vůz. Jako kdybych seděla připoutaná v garáži, nastartovaná, s úsměvem na rtech a s plnou nádrží, kterou mám samozřejmě platit já.
A když jsem jednou řekla, že by mi mohli aspoň přispět na benzín, nastal ten klasický rodinný šok: „Tak ty nám to budeš účtovat?“ Ano. Budu. Protože já nejsem taxi. A už vůbec nejsem charitativní dopravní podnik.
Z prosby se stala povinnost
Když jsem byla mladší, brala jsem to jako normální. Rodina si přece pomáhá. Jenže pak jsem si všimla detailu: ono se to „pomáhání“ nikdy neotočí směrem ke mně. A z jedné jejich prosby vznikla rutina. Z rutiny nárok.
Přivez mě. Odvez mě. Zastav se cestou. Vyzvedni tohle. Hoď to tamhle.
A když řeknu „nemůžu“, přijde ticho. Takové to ticho, co křičí: „Ty jsi sobecká.“
Auto nejede na lásku
Nejvíc mě baví, jak se rodiče tváří, že benzín je nějaký abstraktní kouzelný fluid, který se doplňuje sám. Jenže auto žere. Auto se opotřebovává. Potřebuje servis, pneumatiky, pojištění. A hlavně: můj čas.
Jenže u dětí se nějak automaticky předpokládá, že jejich peníze i energie jsou společný rodinný majetek. Že mám být k dispozici, protože „jsme přece rodina“.
„My tě vychovali.“ Ano. A co s tím?
Tahle věta je univerzální páčidlo: „My tě vychovali.“
Jako kdyby výchova byla investice s nárokem na doživotní výnosy. Jako kdyby dítě bylo splátkový kalendář.
Ano, vychovali mě. A já jsem vděčná. Ale vděčnost není smlouva, že budu permanentně k dispozici. Vděčnost není povinnost nechat se využívat.
Jakmile nastavím hranici, jsem „zlá“
Jakmile řeknu: „Přispějte mi na benzín,“ a najednou jsem „ta, co se změnila“. „Ta, co si myslí, že je něco víc.“ A přijde věta: „Tak my si zavoláme někoho jiného.“
Výborně. Zavolejte.
Volejte taxík. Sousedovi. Objednejte odvoz. Jeďte autobusem. Choďte pěšky. Protože jestli mě potřebujete jen jako volant a nádrž, tak to není rodina. To je služební vztah, ve kterém ale já platím.
Hranice nejsou drzost. Hranice jsou zdravý rozum
Já je pořád mám ráda. Pomůžu, když půjde o opravdovou potřebu. Ale „potřeba“ není to, že se někomu nechce čekat na autobus nebo si zvykl, že má osobního řidiče zdarma.
Od teď platí jednoduché pravidlo: buď mi přispějí na benzín a budou respektovat můj čas, nebo ať si dopravu zařídí sami. A jestli je to pohoršuje, nedivím se. Lidi, kteří jsou zvyklí brát, vždycky křičí, když jim konečně někdo řekne: Dost.
