Bratr se flákal, já rodičům pomáhala. Ale byt dali jemu

Bratr byl vždycky ten, o kterého se „muselo bát“. Ten citlivý, ten komplikovaný, ten „co to nemá jednoduché“. Já jsem byla ta druhá. Ta schopná. Ta samostatná. Ta, co to zvládne. A přesně proto jsem dělala všechno, co rodina potřebovala, aniž by to kdokoliv označil jako práci.

Když bylo potřeba někam odvézt, jela jsem. Když bylo potřeba něco vyřídit, vyřídila jsem. Když bylo potřeba někoho podržet, držela jsem. Když rodiče nevěděli, jak zaplatit, jak se domluvit, jak to „nějak“ dát, byla jsem tam.

Bratr? Ten měl vždycky důležitější program. Únavu. Náladu. Svobodu. A nekonečný talent být obětí.

A pak mi rodiče oznámili, že byt zdědí on.

Když jsem se zeptala proč, přišla klasika. „Neřeš to.“ „Ty to přece nepotřebuješ.“ „Ty jsi šikovná, ty si poradíš.“ Překlad: ty jsi byla ta, na kterou jsme se mohli spolehnout, takže si teď ještě jednou skousni nespravedlnost a usměj se.

Tohle je rodinná matematika, která mě fascinuje svou drzostí: čím víc dáváš, tím míň dostaneš. Protože se s tebou počítá. Protože jsi „ta hodná“. Ta, co nebude dělat scénu. Ta, co se nebude hádat kvůli majetku. Ta, co „přece chápe“.

Jenže já už nechápu. Já už jen pozoruju.

Tohle není výjimka. Tohle je model. Jeden sourozenec se naučí, že když bude dostatečně neschopný, svět se mu přizpůsobí. Druhý se naučí, že když bude dostatečně schopný, svět ho využije.

Bratr se flákal a všichni kolem něj tancovali: „Hlavně ho netlačte, ať se nezhroutí.“ Já jsem fungovala a nikdo netancoval. Protože já jsem přece „v pohodě“. A přesně takhle se z rodiny stane systém, kde se podporuje slabost, ale trestá síla.

A pak přijde dědictví a všechno se to jen oficiálně zpečetí.

Mně nejde jen o čtyři stěny. Jde o princip. O zprávu, kterou mi tím poslali: tvá pomoc byla samozřejmost, jeho nečinnost byla důvod k odměně. Ty jsi byla servis. On byl problém, který se musel kompenzovat.

A když se ozvu, jsem prý závistivá. Klasika. V rodinách se strašně rádo používá slovo závist, aby se zakryla nespravedlnost. Protože závist zní ošklivě a spravedlnost zní nebezpečně.

Tohle je další rodinný úskok. Má to znít jako konec debaty. Jenže pro mě je to začátek: proč má být pokrevní příbuznost vstupenka k tomu, aby mi bylo ubližováno a já tomu ještě tleskala?

Já nejsem povinná být loajální k systému, který mě zneužívá. Nejsem povinná držet rodinnou pohodu, pokud je postavená na tom, že já mlčím a nechám si všechno líbit.