Článek
Měl to být nejkrásnější den mého života. Místo toho se stal dnem, kdy jsem se poprvé v životě cítila jako kus masa na běžícím páse. Den, kdy mi bylo jasně naznačeno, že moje bolest, moje emoce a moje tělo patří personálu, ne mně.
Vzkaz pro všechny „přepracované“ sestřičky a lékaře s kamenným srdcem: Pokud vás obtěžují projevy ženského těla při porodu, možná jste si spletli povolání. My nejsme stroje na výrobu dětí. Jsme lidské bytosti.
Šestý centimetr a lekce z poslušnosti
Kontrakce přicházely jedna za druhou, jako vlny, které mě chtěly utopit. Nebyl to křik z hysterie. Byl to zvuk těla, které pracuje na hranici svých sil. Zvuk, který je starý jako lidstvo samo. Ale v bíle vykachličkovaném sále pražské porodnice byl tento zvuk „narušením klidu“.
„Neřvěte nám tu, maminko! Akorát se vysilujete a děsíte ostatní,“ ozvalo se od dveří. Žádné pohlazení, žádná rada, jak dýchat, žádný soucit. Jen studený příkaz k tichu. V tu vteřinu jsem se sevřela. Bolest se zdvojnásobila, protože se k ní přidal stud a strach. Strach z toho, že dělám něco špatně. Že jsem „problémová pacientka“.
Maminkování jako zástěrka pro pohrdání
Všimli jste si toho taky? Jakmile překročíte práh porodnice, ztratíte jméno. Stáváte se „maminkou“. Zní to sice laskavě, ale v podání mnohých zdravotníků je to zdrobnělina, která vás má zbavit svéprávnosti. „Maminko, poslouchejte nás a dělejte, co říkáme, ať to máme rychle za sebou.“
Rychle za sebou. To je to heslo. Porod se stal logistickou operací. Časový plán, tabulky, plynulý provoz. A pokud do toho plánu nezapadáte – pokud se moc hýbete, moc křičíte nebo nedejbože kladete otázky – jste nepřítelem systému.
Trauma, které zůstává i po propuštění
Moje dítě se narodilo zdravé. Fyzicky jsem byla v pořádku. Ale ta věta „neřvěte nám tu“ ve mně rezonovala týdny. Pokaždé, když jsem se podívala na svoje striemi poznamenané břicho, vzpomněla jsem si na ten pocit ponížení. Pocit, že na mém prožívání nezáleží. Že jsem měla být jen zticha a „spolupracovat“.
Tohle není útok na zdravotnictví jako celek. Znám skvělé duly a empatické porodní asistentky. Ale je to útok na proces, kde je lidský přístup považován za „nadstandard“. Žena u porodu není pacient v bezvědomí. Je to bytost v nejcitlivějším bodě své existence.
Prosba k personálu: Vraťte nám důstojnost
Drahé sestry, až příště budete chtít někoho okřiknout, uvědomte si jednu věc: Vy jste v práci, ale my tam prožíváme transformaci našeho života. Vy na ten den zapomenete po skončení směny, my si ho budeme pamatovat do smrti. Nechtějte po nás ticho. Nechtějte po nás, abychom byly „hodné holky“. Nechte nás křičet, plakat a být silné. Protože porod není jen medicínský výkon. Je to lidský příběh. A ten váš „klid na oddělení“ nestojí za to, abyste nás zlomily.
