Článek
Víte, co je dnes pro ženu největší společenský zločin? Ne to, že pracuje. Ale že pracuje brzy. Příliš brzy. Že si dovolí vyměnit kojící podprsenku za sako dřív, než se miminku změní barva očí. Jako by bylo normální tři roky rezignovat na všechno ostatní a dělat ze sebe otroka.
Já neobětovala rozum, cíle ani svoje jméno. A i když mě některé matky za zády soudí, jejich názory mě živit nebudou. Můj plat ano.
V zahraničí? Samozřejmost. U nás? Ukamenujme ji!
Když jsem se kolegům ve firmě vrátila na poradu v šesti týdnech po porodu, kolegyně mi šeptaly, že jsem „tvrdá“. Že je to „až nepochopitelné“. A že „by si to samy nedovedly představit“.
Jenže v Holandsku, USA nebo Německu není návrat do práce po šestinedělí ničím výjimečným. Tam vás nikdo nelituje ani neobdivuje. Prostě děláte, co je třeba. Nepláčete do plenek, ale jednáte. Nikoho nezajímá, jestli jste porodila nedávno. Zajímá je, jestli dodáte výsledek.
Lidi mají plnou pusu rodiny. Ale hypotéku vám nezaplatí
Je zvláštní, jak vám každý říká, jak máte být s dítětem, ale už nikdo se nezeptá, jak zaplatíte nájem, školku nebo výživné. Lidé si hrají na morální autority, ale nejsou u toho, když nespíte kvůli deadlinům nebo kojíte u monitoru.
Ať se na mě nikdo nezlobí, ale nejsem připravená být šmudla v růžové zástěře, která ze sobe smetá dětské křupky a čeká, až jí manžel přinese výplatu. Žiju ve světě, kde mají ženy právo na kariéru. I jako matky.
Chcete uznání? Vraťte se do hry. Chcete litování? Zůstaňte doma.
Není to o tom, co je správně. Je to o tom, co je moje. Můj život, moje tělo, moje ambice. Měla jsem zdravé dítě, podporu doma a příležitost, kterou jsem si hodně tvrdě vydobyla. A tak jsem se rozhodla ji nepustit jen proto, že mě společnost nutí k výčitkám.
Nejsem horší matka, protože nechci přijít o místo. Nejsem necitlivá, protože zvládám tabulky i krmení. Nejsem „divná“, protože si chci udržet svoji hodnotu. Nejsem prodejná kariéristka. Jsem profík. A taky matka.
Ano, někdy brečím, ale nikdy nelituju
Není to vždy růžové. Jsou dny, kdy nezvládám ani sebe, natož dítě a poradu. Jsou večery, kdy se hroutím, protože jsem unavená a chybí mi objetí místo reportu. Ale pořád věřím, že dělám správně. Že dávám dceři vzor silné ženy. Ne ubrečené loutky.
Nechci, aby vyrůstala s pocitem, že mateřství je konec identity. Chci, aby věděla, že se může zvednout, i když právě porodila. A že má právo být ambiciózní. I když právě uspává.
Ať si ostatní šuškají. Já vím, kdo jsem
Není to text, který by chtěla slyšet každá matka. Ale já nejsem každá. Nejsem hrdinka z příručky. Nejsem dokonalá ani univerzální. Jsem žena, co si šla pro víc.
A jestli to někoho štve? Ať se nadechne. Protože další ženy jdou právě teď zpět do práce. A nestydí se za to.
