Článek
Vydělávám víc než on. Ne jen o trochu. Ne „o pár tisíc“. Vydělávám sto dvacet tisíc měsíčně. A přítel – se vším respektem – má tak třetinu.
A to by ještě nebyl problém. Než začal naznačovat, že když už „mám ty prachy“, mohla bych zaplatit večeři. Nebo dovolenou. Nebo hypotéku. Vždyť je přece moderní doba, ne?
Jo, moderní. Ale tohle není emancipace.
Tohle je vyčuranost převlečená za rovnost.
Když má žena víc, má automaticky platit?
Začalo to nenápadně. Nejdřív vtipem: „Ty to máš za odpoledne, já za týden.“ Pak přišla narážka: „Ty máš účet jak hrad Karlštejn, co bys nepozvala.“ A nakonec rovnou návrh: „Chceš do té restaurace? Tak plať, když sis vybrala.“
A já tam seděla, koukala na něj a ptala se sama sebe:
To fakt žiju v realitě, kde se chlap cítí oprávněný mi posílat účet jen proto, že mám větší výplatu?
To jako že moje úspěšnost je důvod, proč mám být sponzorka?
Jsem partnerka, ne mecenáška
Mám ráda rovnost. Mám ráda sdílení. Ale to, co dělá on, není partnerství. To je pomalé přenášení zodpovědnosti. „Ty máš víc, tak to nějak utáhni.“
Ne. Neutáhnu. Protože jestli něco fakt nechci, tak být ta, co platí, plánuje a zároveň si má udržet ženskou energii, protože by jinak byla moc dominantní.
Už tak zvládám manažerské pozice, výkazy, lidi, cíle. A když přijdu domů, nechci být peněženka s nohama.
Nejde o peníze. Jde o mentalitu
Není mi líto těch pár tisíc za večeři. Mně je líto toho principu. Že se z lásky stává rozpočet. Že se vztah měří podle konta. A že úspěšná žena je buď hrozba, nebo automat.
Nikdy bych si netroufla příteli říct: „Ty vyděláváš míň, tak jsi míň.“ Tak proč si on dovolí říkat mi: „Ty vyděláváš víc, tak plať.“
Tohle není rovnost. To je nový typ závislosti. Jen s jiným číslem na účtu.
Má muž vůbec páteř, když se nechá vydržovat?
Tohle není o tom, že bych chtěla, aby platil všechno. Ale mám chuť se zeptat:
Je normální, že se dospělý chlap nechá živit a ještě se cítí dotčený, když se mu to nezdá dost?
Kde jsou jeho ambice? Kde je jeho hrdost? Kde je to „já se postarám“, na které si hrají ve společnosti, ale doma jim to najednou nevadí?
Chce být rovnoprávný? Tak fajn. Ale to znamená rovnoprávnost ve všech směrech. Ne jen když se platí účet.
Pokud někoho irituje, že jsem úspěšná, ať jde o dům dál
Nebudu se omlouvat za to, že se mi daří. A už vůbec nebudu za úspěch platit láskou. Pokud muž nedokáže unést, že žena vydělává víc a začne to využívat, není to muž. Je to náklad.
A já nejsem nosič.
