Článek
Posadím se, otevřu knihu, vytáhnu telefon nebo jen koukám do blba. A v tom to začne. Vedle mě se zřítí těžkopádná postava s dechem po cibuli, a místo pozdravu mi rovnou naservíruje větu typu: „No já už tady čekám hodinu, ale mně je nejhůř, že jo.“
Slušně přikývnu. Chyba, tím to totiž začne. Najednou jsem nedobrovolný host nekonečné zpovědi: jak paní v roce 1984 spadla ze štaflí, jak jí to od té doby „táhne na průdušky“, jak manžel se rozvedl, děti se neozvou a jak to všechno začalo vlastně už za socialismu.
Neptala jsem se. Nechtěla jsem to slyšet.
Ale protože jsem zrovna byla přítomná, stala jsem se cílem.
Čekárna není zpovědnice
Já chápu, že jsou lidi osamělí. Chápu, že potřebují mluvit. Ale ne každá přítomná osoba je terč. Ne každý tichý člověk je ochotný posluchač. A čekárna u doktora rozhodně není místo pro vaši terapii.
Sedíme tam nemocní, vystresovaní, unavení, někdy ve strachu.
A zatímco se snažíme držet vlastní psychické síly pohromadě, někdo nám začne do ucha sypat kompletní archiv rodinných tragédií, operací a švagrů.
Ne.
Ne.
A ještě jednou ne.
Nechci být hnusná. Ale taky nechci být oběť konverzačního násilí
Tohle není o nedostatku empatie. To je o přetížení. O prostoru. O tom, že člověk v čekárně má právo na ticho. Má právo nic neříkat. A má právo nebýt považován za veřejný odpadkový koš na vaše emoce.
Ať je vám kolik chce, ať máte za sebou cokoli, nemáte právo nutit cizího člověka poslouchat vaši životní kroniku.
Zejména ne v deset ráno v ordinaci ORL, kde se ještě ke všemu všechno rozléhá jak v kostele.
Ticho není nevychovanost. Ticho je úleva
Ticho je dneska vzácné. A tak si ho hlídám. V MHD, ve vlaku, v kavárně – a ano, i v čekárně. Nechodím do ordinačních čekáren sbírat příběhy lidí, které neznám.
A rozhodně tam nejdu, abych poslouchala, jak vám „už od mládí hnijí mandle“.
Pokud potřebujete společnost, volejte přátele. Pokud potřebujete terapii, jděte za psychologem.
Ale neobtěžujte cizí lidi v prostoru, kde nemají kam utéct.
Naučte se vnímat signály. A hlavně držet jazyk za zuby
Sedí, mlčí, kouká do telefonu? Nechce si povídat.
Čte knihu? Nechce si povídat.
Má sluchátka? Nechce si povídat.
Neusmívá se? Nechce si povídat.
Nechce si povídat!
Tady není co řešit.
Vaše samota není moje zodpovědnost
Ano, je smutné, že se lidi nemají komu svěřit. Ale řešení není otravovat cizí lidi na lavičce v čekárně.
Nemám povinnost být milá. Nemám povinnost vás vyslechnout. Nemám povinnost vůbec nic.
A nejsem bezcitná, když vám řeknu: „Promiňte, nechci si povídat.“
To není hrubost. To je moje právo.
