Učitelka nechala děti jeden den určovat pravidla. Výsledek rozdělil rodiče na dva tábory.

Učitelka Andrea připravila pro páťáky den, během kterého si měli sami nastavit fungování třídy. Nedotknutelná zůstala pouze bezpečnost, zákaz ubližování a povinnost splnit zadanou práci. O ostatních pravidlech mohly děti hlasovat.

Žáci okamžitě zrušili pevný zasedací pořádek, hlášení a zákaz jídla během vyučování. Odhlasovali si hudbu při samostatné práci, delší přestávku a možnost krátce odejít na chodbu, kdykoli budou potřebovat.

První hodina je nadchla. Kamarádi si sedli k sobě, někdo vytáhl svačinu a při matematice začala potichu hrát hudba. Učitelka do jejich rozhodování nezasahovala.

Brzy se ukázalo, že nejhlasitější děti mluví téměř pořád, zatímco ti klidnější se ke slovu nedostanou. Tři žáci se nedokázali soustředit kvůli hudbě a skupina u zadních lavic nestihla dokončit úkol, protože většinu času strávila povídáním.

Andrea třídu pouze upozornila, že do konce hodiny musí být práce hotová. Řešení nechala na dětech.

Při mimořádném hlasování žáci hudbu vypnuli a zavedli pravidlo, že každý může mluvit nejdéle minutu. Kdo chtěl pracovat v tichu, mohl si přesednout do přední části třídy. Volný odchod na chodbu také omezili, protože někteří spolužáci ho začali používat místo práce.

Do oběda tak děti samy obnovily většinu pravidel, která ráno zrušily. Některá však upravily. Každých čtyřicet minut si například odhlasovaly krátkou pohybovou přestávku.

Učitelka večer poslala rodičům popis dne a fotografie tabule, na níž byla zachycena původní i upravená pravidla. Chtěla ukázat, že děti neprožily volný den, ale praktickou lekci o odpovědnosti a společném rozhodování.

Někteří rodiče byli nadšení. Jejich děti doma samy vyprávěly, proč třída potřebuje pravidla a jak obtížné je domluvit se, když každý prosazuje jen vlastní pohodlí.

Jiní reagovali ostřeji. Vadilo jim, že se část dopoledne kvůli experimentu téměř neučilo. Jeden otec napsal, že učitel má vést výuku, nikoli čekat, až děti samy zjistí, proč nemohou dělat, co chtějí. Další rodiče se ptali, zda nebyli tišší žáci zbytečně vystaveni chaosu.

Rodiče se nakonec rozdělili na dvě skupiny. Jedna považovala experiment za užitečnější než běžné poučování. Druhá v něm viděla ústup dospělé autority a přenášení odpovědnosti na děti.

Andrea připustila, že první dvě hodiny byly hlučnější a část žáků se cítila nepříjemně. Podle ní ale právě jejich připomínky vedly k tomu, že třída vytvořila pravidla ohleduplnější k různým potřebám.

Experiment už v celodenní podobě nezopakovala. Dvě dětská pravidla však ve třídě zůstala: krátká pohybová pauza a možnost pracovat při samostatných úkolech v tiché části místnosti.

Děti nakonec nezjistily, že pravidla nepotřebují. Pochopily spíš, jak snadno svobodu ovládnou ti nejhlasitější, pokud se současně nemyslí na ostatní.