Článek
Z ulice vypadaly jako obyčejné kláštery. Za vysokými zdmi však od rána hučely stroje, stoupala pára a ženy praly prádlo pro nemocnice, hotely, armádu, věznice i bohaté domácnosti.
Říkalo se jim Magdalénské prádelny. Původně měly poskytovat útočiště prostitutkám a ženám v nouzi. V Irsku se ale postupně proměnily v zařízení, kam rodiny, církev i stát odkládaly ženy, které nezapadaly do představy o poslušné katolické dceři.
K zavření nepotřebovaly spáchat žádný zločin
V prádelnách končily svobodné matky, sirotci, oběti sexuálního násilí i dívky, které se špatně učily nebo utíkaly z domova. Některé tam poslali rodiče kvůli nevhodnému chování či podezření, že mají vztah s mužem. Jiné předaly do péče řádových sester úřady, policie nebo soudy.
Mnohé nebyly odsouzené a netušily, jak dlouho uvnitř zůstanou. O jejich propuštění často rozhodovala rodina nebo vedení zařízení. Pokud se za ně nikdo nepostavil, mohly v prádelně strávit roky, někdy i zbytek života.
Podle irského vyšetřování prošlo deseti zkoumanými prádelnami od vzniku státu v roce 1922 nejméně 10 000 žen. Poslední zařízení ukončilo provoz teprve v roce 1996.
Pára pálila a chemikálie rozežíraly ruce
Každý den zvedaly těžké mokré prádlo, drhly skvrny, pracovaly u mandlů a žehlily v horkých místnostech plných páry. Zakázky přitom přicházely i od státních institucí. Za svou práci ženy zpravidla nedostávaly běžnou mzdu.
Režim se v jednotlivých prádelnách lišil, svědectví bývalých chovanek však popisují ponižování, tvrdou disciplínu, mlčení a nemožnost svobodně odejít. Některým změnili jméno, ostříhali vlasy a odebrali osobní věci. Kontakt s okolním světem byl omezený a útěk mohl skončit návratem za stejné zdi.
Práce měla být cestou k pokání. Ve skutečnosti však udržovala v chodu výdělečný provoz, zatímco ženy zůstávaly bez vlastních peněz a možnosti rozhodovat o svém životě.
Dítě dostalo nové jméno a zmizelo
Osudy Magdalénských prádelen se proplétaly s porodnicemi a domovy pro neprovdané matky. Nešlo o totožná zařízení, ženy mezi nimi však mohly být převáženy. Matka po porodu někdy musela nejprve pracovat v domově a po odebrání dítěte skončila v prádelně.
Děti bývaly poslány do dětských domovů, pěstounské péče nebo k adopci, někdy i do zahraničí. Matky nemusely dostat pravdivé informace o tom, kam jejich dítě odvezli. Dokumenty byly obtížně dostupné a hledání komplikovala změněná jména.
Pro některé ženy tak nekončilo věznění otevřením klášterní brány. Ven odcházely bez peněz, vzdělání a pracovních zkušeností, které by mohly doložit. Často také bez dítěte, jehož další osud hledaly desítky let.
Irsko se omluvilo až po desetiletích
O prádelnách společnost věděla. Jejich služeb využívaly domácnosti, firmy i státní instituce. Přesto byly ženy uvnitř prezentovány jako hříšnice, které si svůj osud způsobily samy.
Až v roce 2013 se irský premiér Enda Kenny jménem státu přeživším bezvýhradně omluvil a označil jejich zkušenost za národní ostudu. Následoval systém finančního odškodnění, spor o úplné zpřístupnění archivů a odpovědnost církevních řádů však pokračoval.
Nejkrutější na Magdalénských prádelnách nebylo pouze to, že ženy pracovaly bez mzdy. Byla to snadnost, s jakou je rodina a společnost dokázaly vymazat. Nemusely porušit zákon. Stačilo, že porušily představu o tom, jaká má žena být.
Historické údaje vycházejí ze zprávy irské vyšetřovací komise a parlamentní omluvy z roku 2013, odborné studie o nevyplacených mzdách žen v Magdalénských prádelnách a archivu iniciativy Justice for Magdalenes Research.
