Článek
Válka skončila, ale pro některé ženy začalo nové období strachu. Z domů je odváděli ozbrojení muži, členové revolučních gard nebo lidé, kteří se sami prohlásili za vykonavatele spravedlnosti. Na náměstí či před radnicí jim ostříhali nebo oholili hlavu. Potom je vedli ulicemi, zatímco kolemjdoucí křičeli, plivali na ně a bili je.
Jejich provinění nemuselo spočívat v udávání, členství v nacistické organizaci ani pomoci gestapu. Někdy stačilo, že měly německého manžela, pracovaly pro německého zaměstnavatele nebo se během okupace zamilovaly do německého vojáka.
Holá hlava měla být veřejným rozsudkem
Stříhání vlasů nebylo pouze praktickým opatřením. Mělo ženu zbavit krásy, důstojnosti a možnosti splynout s okolím. Vlasy dorostly až za dlouhé měsíce, takže trest pokračoval i poté, co dav odešel.
Podobné scény se po osvobození odehrávaly v několika evropských zemích. Nejznámější jsou fotografie francouzských žen obviněných z takzvané horizontální kolaborace. Veřejné stříhání, bití a ponižování se však objevovalo také v Československu – v pohraničí i ve vnitrozemí.
Zvláště výbušná byla situace v oblastech s početným německým obyvatelstvem. Rozpadla se dosavadní správa, policie často neměla skutečnou moc a do ulic vstoupily revoluční gardy i samozvané skupiny. Vedle skutečných kolaborantů trestaly také lidi, jejichž jediným „proviněním“ byl německý původ nebo osobní vztah s Němcem.
V Benešově musely bosé zametat ulice
Dochovaná svědectví popisují ženy odvlečené před radnici či na náměstí, kde jim dav ostříhal vlasy. Někde následovalo veřejné vláčení ulicemi, nucené práce nebo cedule oznamující údajné provinění.
Ve Frýdku musely ženy obviněné ze styků s Němci měsíc bez odměny uklízet ulice. Nosily přitom nápis: „Stýkala jsem se s Němci a štítím se práce.“ V Benešově byly tři ženy násilím odvedeny na náměstí, ostříhány dohola a poté musely bosé zametat.
Nešlo o trest uložený řádným soudem. Bezprostředně po válce často rozhodovalo místní udání, osobní pomsta nebo přesvědčení davu. Stačila sousedka, která tvrdila, že ženu vídala s německým vojákem. Nikdo už nemusel zkoumat, zda vztah skutečně existoval, zda byl dobrovolný nebo zda obviněná Němcům naopak odevzdávala informace.
K potrestání stačilo „veřejné pohoršení“
Na podzim roku 1945 vstoupil v platnost takzvaný malý retribuční dekret. Umožňoval potrestat člověka, který za okupace „nepřístojným chováním“ urazil národní cítění a vzbudil veřejné pohoršení. Hrozilo až roční vězení, vysoká pokuta nebo veřejné pokárání.
Samotné intimní vztahy s Němci dekret výslovně nezakazoval. Úřední směrnice a trestní nalézací komise však vágní formulaci používaly také proti lidem, jejichž společenský styk s Němci měl údajně překročit přijatelnou míru.
Rozhodování výrazně ovlivňovaly místní poměry. Posuzovalo se, zda se žena s Němcem ukazovala na veřejnosti, přijímala od něj dárky nebo díky vztahu získala výhody. V praxi však mohl rozhodnout i její způsob života, pověst nebo morální představy členů komise.
Stejné vztahy se mužům odpouštěly snáze
Trest dopadal především na ženy. Český muž, který měl poměr s Němkou, nebyl obvykle vnímán stejně jako Češka stýkající se s Němcem. Ženské tělo bylo symbolicky považováno za majetek národa, který žena svým vztahem „zneuctila“.
Mezi potrestanými byly ženy, které vztah navázaly dobrovolně. Vedle nich však také oběti nátlaku, sexuálního násilí nebo účelového udání. Poválečná společnost mezi nimi často nerozlišovala.
Holá hlava měla být důkazem, že dav vykonal spravedlnost. Ve skutečnosti však mnohdy neukazovala vinu ostříhané ženy. Ukazovala především dobu, v níž o ženském těle, důstojnosti a trestu rozhodovali lidé na ulici.
Historické údaje vycházejí ze studie Zakázaná láska: Trestní postih milostných vztahů v letech 1935–1948, svědectví v archivu Paměti národa, pořadu Českého rozhlasu Plus a znění dekretu č. 138/1945 Sb..
