Článek
Když se šestnáctiletá Marie McNamarová v roce 1913 dozvěděla, že její otec stůně, utekla z dívčí polepšovny a chtěla se vrátit domů. Do ústavu se přitom nedostala za krádež ani násilí. Soud ji označil za „delikventní“ poté, co utekla s mužem, provdala se za něj a následně ho opustila. Její příběh ukazuje, jak snadno se dívčí neposlušnost a touha rozhodovat o vlastním životě měnily v kázeňský problém. (Southern Cultures)
Dívka nemusela spáchat zločin
Dívčí polepšovny neměly ve všech zemích stejná pravidla. Vedle pachatelek skutečných trestných činů do nich úřady posílaly také dívky označené za nezvladatelné, toulavé nebo „mravně ohrožené“. Do bostonské průmyslové školy byly přijímány například uprchlice z domova, dcery námořníků či děti z neúplných a chudých rodin. (Boston.gov)
Podezřelé mohlo být záškoláctví, noční toulání i vztah, který rodina považovala za nevhodný. Výzkum New Yorku z let 1900–1930 ukazuje, že mladé ženy z dělnických rodin bývaly trestány také za společenské a sexuální chování odporující dobovým představám o počestnosti. Na dívky ze středních vrstev se přitom stejný metr často neuplatňoval. (Office of Justice Programs)
Z dívek se staly „káranky“
V českých zemích vznikla roku 1888 Královská česká zemská polepšovna a donucovací pracovna v Kostomlatech. Dívkám ve věku od 14 do 18 let se říkalo káranky. Stanovy chtěly z chovanek pomocí nucené práce a vyučování vytvořit „pracovité a nábožně-mravné ženy“.
Zařízení vedly boromejky a dohlížela na ně policie. Dívky uklízely celou budovu, šily a vyšívaly. Jejich den neurčovalo vlastní rozhodnutí, ale pevný režim práce, výuky a dozoru. (Střední škola technická Most)
Za odpor půst, samovazba i bití
Nově příchozí bývaly několik týdnů sledovány a podle chování zařazovány do kázeňského systému. Poslušnost mohla přinést lepší stravu, oděv, ubytování nebo vycházku. Odpor naopak znamenal ztrátu výhod, chléb a vodu, tvrdé lože, temnici, samovazbu či tělesný trest.
V Kostomlatech se za odmlouvání poslušnosti udělovalo 25 ran holí silnou jako prst. Nešlo tedy pouze o tajné násilí jednotlivce, ale o trest zakotvený v dobovém ústavním pořádku. Přehled tehdejších kázeňských metod zachycuje také práce Univerzity Karlovy.
Ostříhané vlasy nebyly pravidlem všude
Také ostříhání vlasů je historicky doložené, nelze je však automaticky připsat každé české polepšovně. Dívky z australského ústavu Brookside po útěku v roce 1899 vypověděly o bití, nucené těžké práci, stravě složené z chleba a vody i stříhání vlasů. Takový zásah mohl být trestem i prostředkem potlačení individuality. České prameny použité pro tento článek ale neukazují, že by ostříhání čekalo každou chovanku. (Find & Connect)
Náprava, která se neptala proč
Polepšovny nabízely školu, pracovní návyky a někdy také cestu z nebezpečného rodinného prostředí. Současně však trestaly dívky za projevy bídy, zanedbávání nebo násilí, kterým tehdejší společnost nerozuměla. Útěk z domova mohl být vzdorem, ale také voláním o pomoc. Instituce se však často ptala, jak dívku napravit, nikoliv co ji k útěku přimělo.
Za vysokými zdmi tak nekončily pouze provinilé dívky. Končily tam i ty, které se nevešly do představy poslušné dcery a budoucí spořádané ženy.
