Článek
Přesnější označení pro tyto ženy bylo kojná. Nešlo pouze o chůvu, která dítě hlídala, koupala a uspávala. Jejím hlavním úkolem bylo poskytnout mu vlastní mateřské mléko.
Kojné pracovaly v Evropě po staletí. Najímaly si je šlechtičny, bohaté měšťanky i ženy, které nechtěly nebo nemohly kojit. S rozvojem měst a průmyslu jejich služby využívaly také dělnice nucené krátce po porodu vrátit se do zaměstnání.
Za každým nakrmeným dítětem však často zůstávalo jiné, o němž se v bohatém domě nemluvilo.
Do služby směla matka, její dítě nikoli
Majetné rodiny obvykle hledaly zdravou ženu, která nedávno porodila a měla dostatek mléka. Zkoumal se její zdravotní stav, vzhled i mravy. Zaměstnavatelé chtěli jistotu, že dítě dostává tu nejlepší možnou péči.
Kojná se mnohdy nastěhovala přímo do domu a stala se téměř nepřetržitě dostupnou. V Anglii raného novověku byly ženy najímané do domácností často nuceny odejít od vlastních, někdy stále novorozených dětí. Potřeby rodiny, která je platila, měly přednost před jejich vlastním mateřstvím.
Jejich miminko zůstalo u manžela, prarodičů nebo sousedky. Jindy bylo svěřeno levnější kojné, která pečovala o několik dětí současně. Pokud rodina další kojení zaplatit nedokázala, dostávalo kravské či kozí mléko, řídké kaše nebo vodou ředěnou potravu.
V době bez sterilních lahví, bezpečné náhražky mateřského mléka a znalostí o přenosu infekcí mohl takový způsob krmení skončit průjmem, podvýživou a smrtí.
Jedno dítě žilo na úkor druhého
Dobové texty popisovaly práci kojné jako výměnu života chudého dítěte za život bohatého. Takové tvrzení bylo přehnané, pokud se vztahovalo na všechny ženy, ale vystihovalo krutou podstatu systému: nejcennějším majetkem chudé matky se stalo mléko, které potřeboval její vlastní potomek.
Zaměstnavatelé navíc hlídali, aby kojná nekojila tajně také své dítě a neubírala tak výživu tomu, za které dostávala zaplaceno. Některé ženy mohly potomky navštěvovat, jiné se domů vracely až po měsících. Jejich dítě mezitím mohlo onemocnět, zeslábnout nebo zemřít.
Nešlo nutně o bezcitné matky. Služba u bohaté rodiny nabízela pravidelné jídlo, střechu nad hlavou a mzdu, kterou by žena jinak nezískala. Peníze mohly živit manžela i další děti. Odmítnutí práce někdy znamenalo hlad pro celou domácnost.
Cizím lidem svěřovali téměř všechny děti
Zvlášť rozsáhlý byl systém ve Francii. V Paříži bylo v osmdesátých letech 18. století posíláno ke kojným více než devadesát procent novorozenců. Bohatší domácnosti si najímaly ženy domů, zatímco děti chudších Pařížanek putovaly na venkov. Ještě kolem roku 1900 takto francouzské rodiny svěřovaly kojným přibližně osmdesát tisíc dětí ročně.
Cesta na venkov byla sama o sobě nebezpečná. Kojenci bývali převáženi daleko od rodičů a jejich další osud se kontroloval jen obtížně. Chudé venkovské ženy někdy přijímaly více dětí, než dokázaly uživit. Vysoká úmrtnost ale nebyla pouze jejich vinou. Přispívaly k ní nemoci, špatná hygiena, nebezpečná doprava i skutečnost, že některé děti byly nemocné nebo zesláblé už při předání.
Zákony přišly až po tisících úmrtí
Úřady se dlouho zajímaly především o to, zda kojná neohrozí dítě bohatých rodičů. Její vlastní rodina zůstávala stranou. Teprve vysoká kojenecká úmrtnost přiměla státy zavádět dohled nad ženami i dětmi svěřenými mimo domov.
Ve Francii vedl výzkum úmrtnosti k zákonu z roku 1874, který měl systém placeného kojení a péče o děti přísněji kontrolovat. Skutečnou změnu později přineslo bezpečnější umělé krmení, pasterizace mléka a postupný ústup představy, že kojení je práce, kterou lze jednoduše přenechat chudší ženě.
