Článek
Rituál známý jako satí spočíval v tom, že vdova zemřela na pohřební hranici svého manžela nebo v její blízkosti. Žena, která se k činu odhodlala, byla oslavována jako dokonale věrná manželka. Její smrt měla očistit rodinu, zajistit jí duchovní zásluhy a spojit manžele také v posmrtném životě.
Praxe se netýkala všech hinduistických vdov ani celé Indie. Vyskytovala se pouze v některých oblastech a společenských skupinách, častěji mezi vyššími kastami. I dobový zákaz z roku 1829 připouštěl, že ve velké části země se satí vůbec nepraktikovalo a mnozí hinduisté je považovali za nepřijatelné.
Dobrovolnost končila před zraky davu
Obhájci satí tvrdili, že žena vstupuje do ohně z vlastní vůle. Jenže její rozhodnutí vznikalo ve společnosti, která vdově nabízela jen velmi omezenou budoucnost.
V některých komunitách měla po smrti manžela odložit šperky a barevné oblečení, žít skromně, omezit jídlo a vzdát se možnosti dalšího sňatku. Mohla být považována za nositelku neštěstí a stát se přítěží pro rodinu. Zvlášť mladá bezdětná vdova zůstávala bez ochrany i vlastního příjmu.
Proti takovému životu stála smrt prezentovaná jako hrdinský čin. Ženě slibovali úctu, náboženskou odměnu a čest jejího rodu. Rodina připravila obřad a přihlížející očekávali, že nezaváhá. Ustoupit před hranicí znamenalo veřejně odmítnout roli oddané manželky.
Některé vdovy tak mohly jednat z přesvědčení. Jiné přivedl k ohni dlouhodobý nátlak, beznaděj nebo přímé donucení. Hranice mezi dobrovolnou smrtí a vraždou se před rozvášněným davem snadno ztrácela.
Smrt řešila také nepohodlné dědictví
Za náboženskými slovy se skrývaly i majetkové zájmy. V oblastech, kde měla vdova právo zdědit část majetku svého manžela, se po její smrti vracelo dědictví mužským příbuzným.
Výzkum záznamů z let 1815 až 1821 ukázal, že upalování vdov bylo častější právě tam, kde ženy získávaly silnější dědická práva. Rodina tak mohla smrt ženy uctívat jako oběť a současně z ní majetkově těžit.
Prohlásit vdovu za svatou a věrnou bylo jednodušší než přiznat, že její další život komplikoval rozdělení rodinného majetku.
Zákaz přišel v roce 1829
Proti satí vystupovali také indičtí reformátoři, nejznáměji Rádža Rám Mohan Ráj. V roce 1829 britská koloniální správa zakázala tuto praxi nejprve v Bengálsku. Pomoc při upálení měla být trestána jako zabití bez ohledu na to, zda vdova údajně souhlasila.
Zákon počet obětí výrazně snížil, nezničil však představu, že satí představuje obdivuhodný důkaz ženské oddanosti. V roce 1987 zemřela na manželově hranici v Rádžasthánu osmnáctiletá Rúp Kanvarová. Její smrt vyvolala protesty i veřejné oslavy.
Indie následně přijala nový zákon, který trestá nejen vykonání a napomáhání satí, ale také jeho oslavování, pořádání obřadů či vytváření svatyní.
