Článek
Na krku měly cedulku se jménem, v ruce malý kufřík a za sebou cestu přes Atlantik. Po příjezdu do Kanady je nečekali příbuzní. Dívky odvedli do přijímacího domu, kde si je prohlíželi zájemci z okolních měst a farem.
Úředně šlo o děti, kterým měla být nabídnuta nová budoucnost. Ve skutečnosti si mnohé rodiny nepřicházely pro dceru, ale pro služku.
Většina měla alespoň jednoho rodiče
Od roku 1869 do konce třicátých let bylo z Britských ostrovů do Kanady posláno více než sto tisíc takzvaných Home Children. Některé byly sirotci, většina však pocházela z rodin, které se ocitly v krajní nouzi kvůli nemoci, úmrtí nebo zranění rodiče.
Dobročinné organizace a chudobince tvrdily, že děti zachraňují před bídou průmyslových měst. Kanada potřebovala obyvatele a pracovní sílu, britské úřady se zase chtěly zbavit části chudých dětí. Program proto vyhovoval téměř všem – kromě těch, o jejichž životech rozhodoval.
Rodiče nemuseli vždy plně chápat, jak definitivní odloučení bude. Dochoval se například dopis otce, který protestoval poté, co se dozvěděl, že jeho dvě dcery mají být poslány do Kanady. Zastavit jejich cestu už nedokázal.
Místo školy přišla práce od rána do noci
Chlapci obvykle zamířili na pole a do stájí. Dívky čekalo vaření, praní, úklid, nošení vody, dojení a péče o malé děti. V době sklizně pomáhaly také venku.
Nešlo většinou o skutečné osvojení. Děti byly umisťovány na základě učednických smluv, podle nichž měly za stravu, ubytování a výchovu pracovat. Téměř všichni dětští přistěhovalci byli po příjezdu přiděleni jako učni, přestože u ostatních britských migrantů už podobná závislost běžná nebyla.
Dívka tak mohla bydlet pod stejnou střechou jako rodina, ale nebyla její součástí. Jedla odděleně, nosila obnošené šaty a spala v malé místnosti u kuchyně. Do školy chodila jen tehdy, pokud jí to množství práce dovolilo.
Sundat zástěru a odejít nemohly
Formálně měly umístění kontrolovat dobročinné organizace a později také imigrační úředníci. Kanada vedla inspekční karty, dohled však nebyl dostatečně častý. Na odlehlé farmě mohla dívka zůstat celé měsíce bez kontaktu s člověkem, kterému by se mohla svěřit.
Neměla peníze, příbuzné ani místo, kam by odešla. Dopisy mohli číst její zaměstnavatelé a stížnost se snadno změnila v důkaz, že je líná nebo nevděčná. Přeložení obvykle znamenalo pouze jinou domácnost a nového zaměstnavatele.
Některé děti zažívaly hlad, bití a ponižování. Dívky byly navíc vystaveny sexuálnímu násilí, před kterým je systém nedokázal ochránit. Útěk mohl být jedinou cestou ven, zároveň však znamenal život bez peněz, dokladů a bezpečného útočiště.
Nový domov dostaly jen některé
Ne všechny příběhy skončily tragicky. Část dětí se dostala do laskavých rodin, získala vzdělání a v Kanadě později založila vlastní domov.
Systém byl přesto postavený na nebezpečné představě, že chudé dítě může za poskytnutou péči platit vlastní prací. Už britská kontrola v roce 1874 dospěla k závěru, že program kanadským hospodářům poskytuje především levnou pracovní sílu.
Dívkám před cestou slibovali rodinu. Mnohé však až za oceánem pochopily, že je nikdo nepřijal jako děti. Pouze jim dovolili bydlet v domě, který měly svou prací udržovat.
