Článek
Když muži odešli bojovat na frontu první světové války, jejich místa v britských továrnách obsadily ženy. Vyráběly náboje, plnily dělostřelecké granáty a pracovaly s výbušninami, které jim ulpívaly na rukou, oblečení i ve vlasech.
Práce byla nebezpečná, ale dobře placená a prezentovaná jako vlastenecká povinnost. Každý naplněný granát měl pomoci vojákům v zákopech. O tom, co chemikálie dělají s těly dělnic, se mluvilo podstatně méně.
Brzy si však lidé všimli, že ženy z muničních továren žloutnou. Začali jim říkat Canary Girls – kanárkové dívky.
Žlutá barva nezmizela ani po umytí
TNT se v některých provozech zpracovávalo téměř všude. Žlutý prach pokrýval pracovní stoly, podlahu i samotné dělnice. Do těla se dostával dýcháním, ústy a přes pokožku.
Kontakt s chemikálií zbarvoval kůži a vlasy do žluta až oranžova. Změna vzhledu byla tak nápadná, že se ženy stávaly terčem poznámek cestou z práce. Některým žluté zbarvení proniklo až na nehty a drželo se navzdory opakovanému mytí.
Zpočátku mohlo působit pouze jako podivná, ale neškodná známka zaměstnání. Ve skutečnosti bylo viditelným důkazem, že se chemikálie dostala do přímého kontaktu s jejich tělem.
Nejdřív nevolnost, potom selhání jater
Mírnější otrava se projevovala vyrážkami, nevolností, bolestmi hlavy, zácpou, závratěmi a dušností. Některé pracovnice omdlévaly přímo během směny. Nejhorším následkem však byla toxická žloutenka způsobená těžkým poškozením jater.
Nemocná žena začala být unavená a ztrácela chuť k jídlu. Později žloutly nejen její ruce, ale také obličej a oční bělmo. Přidávalo se zvracení, krvácení a postupné selhávání organismu. Účinná léčba neexistovala.
Nešlo přitom o neznámé nebezpečí. Už v roce 1915 britští lékaři spojili úmrtí pracovníka s toxickou žloutenkou vyvolanou TNT. Inspektor továren následně objevil desítky podobných případů mezi lidmi zaměstnanými při výrobě munice.
Do konce války byly zaznamenány stovky případů a více než stovka úmrtí. Skutečný počet mohl být vyšší, protože mírnější otravy se nehlásily nebo byly připisovány jiným nemocem.
Věděli, co se děje. Granáty ale potřebovali
Jakmile se souvislost mezi TNT a poškozením jater potvrdila, stát ani továrny výrobu nezastavily. Britská armáda potřebovala obrovské množství munice a práci žen nebylo kým nahradit.
Dělnice se tak staly nedobrovolnou součástí pokusu, při němž se teprve za provozu zjišťovalo, jak dlouho může člověk s výbušninami pracovat, jakými cestami jed proniká do těla a která ochranná opatření skutečně fungují.
Postupně se zavádělo větrání, ochranné oblečení, pravidelné lékařské prohlídky, možnost umýt se a střídání pracovníků. Ženy s prvními příznaky měly být přeřazeny nebo poslány domů. Teprve důslednější zavádění těchto pravidel počet otrav výrazně snížilo.
Bezpečnost však nikdy nebyla jedinou prioritou. Válečné úřady hledaly především způsob, jak udržet výrobu, aniž by dělnice umíraly příliš rychle.
Historické údaje vycházejí z odborné studie o britských muničních dělnicích dostupné v databázi PubMed, výzkumu historičky Anne Spurgeon publikovaného nakladatelstvím Springer Nature a materiálů Imperial War Museums.
