Článek
Pro řadu dívek znamenal nástup do učení zároveň první odchod z domova. Mladé švadleny, prodavačky, textilačky nebo pracovnice dalších profesí často nastupovaly do škol a podniků daleko od své rodné vesnice či města. Přes týden proto bydlely na internátech, později označovaných jako domovy mládeže.
Na jedné straně to byla první zkušenost se samostatností. Na druhé straně však dívky rychle zjistily, že internát není místo, kde si mohou dělat, co chtějí.
Den měl svůj přesný řád
Život se řídil budíčkem, odchodem do školy či závodu, přípravou na vyučování, organizovaným volným časem a večerkou. V padesátých letech byl režim některých internátů mimořádně přísný a součástí dne bývaly například ranní rozcvičky. Později se poměry postupně uvolňovaly, princip dohledu však zůstal.
Vychovatel nebyl pouze člověkem, který večer zkontroloval, zda jsou všechny postele obsazené. Socialistické školství mu přisuzovalo také úlohu při formování mladého člověka.
Dobové předpisy přímo hovořily o politickovýchovné, kulturní, společenské a sportovní činnosti domovů mládeže. Výchovní pracovníci měli mládež vést v souladu s principy socialistické výchovy.
Problém mohl být účes i příliš nápadné oblečení
Zejména dívky se musely smířit s tím, že dospělí měli často velmi konkrétní představu o tom, jak má slušná učnice vypadat.
Nápadné oblečení, výrazné líčení, neobvyklý účes nebo jiné módní „výstřelky“ mohly vyvolat konflikt. Přístup se samozřejmě lišil podle školy, období i konkrétní vychovatelky. Obecně však socialistická výchova považovala vzhled mladých lidí za něco, co lze a někdy také je potřeba usměrňovat.
Pro dnešní šestnáctiletou dívku může být těžko představitelné, že i nalakované nehty nebo oblečení inspirované západní módou mohly být považovány za projev nevhodného chování.
Soukromí končilo za dveřmi pokoje
Ani pokoj nebyl skutečně soukromým prostorem. Kontroloval se úklid, dodržování večerky a pohyb po internátu. Vycházky byly omezené a návrat později, než určoval řád, mohl znamenat kázeňský problém.
Citlivější kapitolou byla korespondence. Nedá se říct, že na každém běžném učňovském internátu vychovatelky automaticky četly všechny dopisy dívek. Míra kontroly se lišila zařízení od zařízení a výrazně tvrdší pravidla platila v ústavních zařízeních, kde dobové předpisy umožňovaly zasáhnout i proti závadné korespondenci.
Pocit skutečného soukromí byl ale proti dnešku podstatně menší. Informace o chování, problémech nebo kázeňských přestupcích se mohly dostat k vychovatelům, mistrům i rodičům.
První láska se musela vejít mezi vycházku a večerku
Největší střety přicházely ve chvíli, kdy se do přísného denního řádu připletli chlapci.
Dobře to zachytil už film Věry Chytilové Pytel blech z počátku šedesátých let, odehrávající se právě mezi mladými dělnicemi a učnicemi na dívčím internátu textilního závodu. Jedna z dívek se pokouší uniknout z povinného programu, aby se mohla setkat se svým chlapcem před jeho odchodem na vojnu. Neunikne však pozornosti vychovatelky a její chování se nakonec řeší i na pracovišti.
Právě podobné situace dobře vystihují zvláštní rozpor tehdejšího života.
Dívkám bylo patnáct, šestnáct nebo sedmnáct let. Pracovaly v továrnách, obsluhovaly stroje a postupně přebíraly odpovědnost dospělých. Současně jim ale někdo určoval, kdy smějí ven, kdy musí být v posteli a někdy i to, zda je jejich účes, oblečení nebo známost s chlapcem ještě „v pořádku“.
Přísnost ale nebyla všude stejná
Bylo by chybou představovat si všechny socialistické internáty jako malé věznice a všechny vychovatelky jako autoritářské dozorkyně.
Pamětníci vzpomínají také na vychovatele, kteří jim pomáhali, organizovali výlety, sportovali s nimi nebo se pro dospívající stali důležitějšími lidmi než někteří učitelé. Každý internát měl vlastní atmosféru a mnoho záleželo na konkrétních lidech.
Rozdíl proti dnešku byl především v samotné představě o dospívání. Internát neměl pouze nabídnout postel a jídlo. Měl mladého člověka také vychovat.
A právě proto mohl mít někdy až překvapivě mnoho co říct i k věcem, které dnes považujeme za výsostně soukromé.
