Článek
Ještě za tmy vzbudil kominický mistr své učně a vyrazil s nimi do ulic. Před domem dítě odložilo většinu oblečení, vlezlo do krbu a začalo stoupat vzhůru. Zády, koleny a lokty se zapíralo o stěny úzkého komína a kartáčem uvolňovalo nánosy sazí.
Někdy šplhalo několik pater. Kolem něj byla úplná tma, téměř žádný vzduch a rozpálené zdivo. Pokud se komín zužoval nebo zatáčel, nebylo jisté, zda se dítě dokáže otočit a slézt zpět.
Nejlepší pracovník měl šest let
Takzvaní climbing boys pocházeli převážně z nejchudších rodin. Některé děti prodali kominickým mistrům jejich rodiče, jiné pocházely ze sirotčinců a chudobinců. Úřady je předávaly do učení s představou, že získají řemeslo, jídlo a střechu nad hlavou.
Ve skutečnosti se ocitly zcela závislé na svém mistrovi. Ten rozhodoval, kde budou spát, co dostanou k jídlu a kolikrát denně musí do komína. Pracovat začínaly už děti kolem pěti či šesti let. Využíváni byli především chlapci, výjimečně však komíny čistily také dívky.
Malé tělo nebylo překážkou, ale hlavní pracovní kvalifikací. Anglické domy měly úzké, zahnuté a vzájemně propojené průduchy, do nichž se dospělý člověk nevešel. Mechanické kartáče už existovaly, mnozí zákazníci a kominíci ale tvrdili, že dítě vyčistí komín lépe.
Oheň je měl přimět lézt rychleji
Děti se práce přirozeně bály. Někteří mistři je proto bili nebo je nutili pokračovat bolestí a hrozbami. Za dítětem mohl být zapálen malý oheň, který je měl přimět šplhat rychleji. Odtud údajně pochází anglické rčení „zapálit někomu oheň pod zadkem“.
Lokty a kolena si malí kominíci odírali do krve. Zranění se v sazích špatně hojila a opakovaně se zaněcovala. Děti trpěly kašlem, záněty očí a dýchacími obtížemi. Dlouhé hodiny v nepřirozených polohách mohly způsobovat deformace končetin a páteře.
Největším nebezpečím však bylo zaklínění. Dítěti se mohla kolena přitlačit k hrudníku tak, že se už nedokázalo pohnout. Když se na něj sesypaly saze, udusilo se. Jiné děti zemřely na popáleniny nebo po pádu. Těla se někdy podařilo vyprostit teprve poté, co zedníci rozebrali část komína.
Přesný počet obětí dnes neznáme. Smrt dětí v průduších však dokládají dobové záznamy i parlamentní debaty.
Saze je zabíjely ještě v dospělosti
Ani ti, kteří dětství přežili, nemuseli následkům uniknout. Saze ulpívaly na kůži, pronikaly do ran a děti se myly jen zřídka. Anglický chirurg Percivall Pott už v roce 1775 popsal u kominíků neobvykle častou rakovinu šourku.
Šlo o jedno z prvních rozpoznaných nádorových onemocnění způsobených pracovním prostředím. Nemoc se často projevila až v dospívání nebo dospělosti, kdy už bývalý dětský kominík dávno opustil komín.
Zákazy existovaly, nikdo je nevymáhal
První zákon měl děti chránit už v roce 1788. Další předpis z roku 1834 zakázal přijímat do učení děti mladší deseti let a čistit komíny dětem pod čtrnáct let. Zákon z roku 1840 pravidla ještě zpřísnil.
Na papíře mělo být utrpení ukončeno. V praxi však kontroly téměř neexistovaly a soudy kominické mistry často nepotrestaly. Malé děti proto lezly do komínů další desetiletí.
Zlom přišel až v roce 1875, kdy se jeden z chlapců zaklínil v průduchu a zemřel na udušení sazemi. Nový zákon zavedl povinné licence kominíků a jeho dodržování začala kontrolovat policie.
Teprve tehdy děti postupně nahradily mechanické kartáče. Technické řešení přitom existovalo už dlouho. Chyběla pouze vůle přestat používat chudé děti jako levné nástroje na čištění míst, do nichž by žádný dospělý dobrovolně nevlezl.
Historické údaje vycházejí z přehledů britského parlamentu, Londýnského muzea, dobové parlamentní debaty o úmrtí dětského kominíka v roce 1875 zachované v archivu Hansard a odborného textu o historii pracovních nádorových onemocnění publikovaného v databázi PubMed Central.
