Článek
Na nádraží dorazil vlak a z vagonů vystoupila skupina dětí ve vypraných šatech. Organizátoři je odvedli do kostela, školy, soudní budovy nebo divadelního sálu. Tam se chlapci a dívky postavili do řady před místní obyvatele, kteří si přišli vybrat nového člena rodiny.
Někoho zaujal blonďatý chlapec, jiného malá dívka připomínající zemřelou dceru. Farmáři hledali také silné ruce schopné pracovat na poli. Dětem prohlíželi postavu, osahávali svaly a někdy kontrolovali i zuby, jako by posuzovali zdraví hospodářského zvířete.
Ne všechny děti byly skutečnými sirotky
Takzvané vlaky sirotků začaly vyjíždět z New Yorku v polovině 19. století. Město tehdy zaplňovaly přistěhovalecké rodiny žijící v přeplněných domech, chudobě a špatných hygienických podmínkách. Tisíce dětí pracovaly, žebraly, prodávaly noviny nebo přežívaly na ulici.
Reformátor Charles Loring Brace věřil, že je zachrání přesun z městské bídy do spořádaných venkovských rodin. Organizace Children’s Aid Society proto roku 1854 vyslala první větší skupinu dětí na západ. Program postupně převzaly také další dobročinné a církevní instituce.
Označení „sirotci“ však bylo zavádějící. Mnoha dětem skutečně zemřel jeden nebo oba rodiče, jiné ale měly matku či otce stále naživu. Do péče ústavů se dostaly kvůli nemoci, nezaměstnanosti, alkoholismu, rozpadu rodiny nebo prostě proto, že je rodiče nedokázali uživit.
Někteří rodiče věřili, že dítě odevzdávají pouze dočasně. Jakmile však odjelo stovky kilometrů daleko, společnou cestu zpět už často nenašli.
Příjezd oznamovaly noviny a plakáty
Ještě před příjezdem vlaku se ve městě objevily novinové inzeráty a letáky. Zájemci se hlásili místnímu výboru, který měl posoudit jejich pověst a majetkové poměry. Prověřování však zdaleka neodpovídalo dnešním pravidlům náhradní rodinné péče.
Samotný výběr většinou neprobíhal přímo na nádražním nástupišti, jak naznačují některá pozdější vyprávění. Děti byly po příjezdu umyty, převlečeny a předvedeny v kostele, hotelu, škole, soudní síni nebo divadle. Někdy se však shromáždění skutečně odehrálo u stanice či bezprostředně po vystoupení z vlaku.
Děti se postavily na pódium nebo do řady a dospělí si je prohlíželi. Největší zájem býval o malé, zdravé a pohledné děti. Starší chlapci měli větší šanci, pokud působili silně a pracovitě. Sourozenci slibovali, že zůstanou spolu, přesto je jedna rodina často přijmout nedokázala. Během několika minut tak mohli přijít i jeden o druhého.
Místo rodičů někdy získaly hospodáře
Nová rodina měla dítě posílat do školy, slušně je oblékat, vést k víře a zacházet s ním jako s vlastním. Organizace tvrdily, že umístění kontrolují a v případě problémů dítě přestěhují jinam. Ve vzdálených oblastech však dohled často selhával.
Část dětí našla bezpečný domov, vzdělání a rodiče, kteří je skutečně milovali. Jiné rodiny v nich viděly především levnou pracovní sílu. Chlapci pracovali od rána na farmách, dívky vařily, uklízely a staraly se o mladší děti. Některým bylo zakázáno chodit do školy a od rodinného stolu jedly odděleně.
Objevovalo se také bití, ponižování a sexuální zneužívání. Pokud rodina s dítětem nebyla spokojena, mohla je vrátit nebo předat jinam. Chlapec či dívka tak někdy vystřídali několik domácností, aniž by měli možnost o svém osudu rozhodovat.
Čtvrt milionu dětí zmizelo z velkých měst
Odhady celkového počtu přemístěných dětí se liší. Samotná Children’s Aid Society uvádí více než 120 000 umístění, při započtení dalších organizací se hovoří až o čtvrt milionu dětí. Vlaky je mezi lety 1854 a 1929 rozvážely do desítek amerických států, ale také do Kanady a Mexika.
Program postupně skončil s rozvojem sociální péče a přísnějšími zákony upravujícími umisťování dětí přes hranice jednotlivých států. Společnost si také začala připouštět, že chudoba rodičů nemusí být důvodem k trvalému odebrání dítěte a že náhradní rodiny potřebují skutečnou kontrolu.
