Článek
Na pohovce leží dítě v bílých šatech. Má učesané vlasy, zavřené oči a v rukou svírá kytici. Vedle něj sedí sourozenci ve svátečním oblečení a hledí do objektivu. Na první pohled může fotografie připomínat rodinný portrét nebo klidný spánek. Dítě uprostřed snímku však už nežije.
Posmrtné fotografování se v 19. století stalo zvláštní, dnes obtížně pochopitelnou součástí truchlení. Nešlo o touhu vystavovat smrt ani o morbidní zábavu. Rodiny chtěly získat obraz člověka, jehož tvář by jinak zůstala zachována pouze v jejich paměti.
První fotografie vznikla až po smrti
Po zavedení daguerrotypie v roce 1839 se fotografický portrét postupně stal dostupnější než obraz namalovaný umělcem. Pořád však nešlo o běžnou součást života. Rodiny se fotografovaly jen při mimořádných příležitostech a malé děti často neměly žádný vlastní snímek.
Když dítě náhle zemřelo na zápal plic, záškrt, spálu, tuberkulózu nebo jinou nemoc, rodiče si často uvědomili, že jim po něm nezůstala jediná zachycená podoba. Zavolali proto fotografa. Ten obvykle přišel přímo do domu, kde se tehdy lidé rodili, stonali i umírali.
Výsledný portrét se ukládal do ozdobného pouzdra, rodinného alba nebo se zarámoval. Pro rodiče mohl být prvním a zároveň posledním obrazem jejich dítěte.
Mělo vypadat, jako by pouze spalo
Nejčastěji dítě položili na postel, pohovku nebo polštář. Oblékli je do svátečních, křestních či nedělních šatů, upravili mu vlasy a obklopili je květinami. Někdy přidali panenku, knížku nebo jinou oblíbenou věc.
Fotografové se snažili potlačit viditelné známky smrti. Tvář nasvítili jemně a na hotovém snímku mohli ručně zvýraznit růžovou barvu tváří či rtů. Zavřené oči a klidná poloha vytvářely dojem spánku. Smrt se tím měnila v přijatelnější obraz tichého odpočinku.
Některé děti byly fotografovány v kolébce nebo rakvi, jiné držela matka v náručí. U starších dětí se ke snímku posadili rodiče a sourozenci. Právě tak vznikla společná fotografie, kterou už za života nestihli pořídit.
Sourozenci se fotografovali s mrtvým dítětem
Pro živé děti muselo být fotografování vedle zemřelého bratra nebo sestry těžkým zážitkem. Tehdejší společnost však smrt neskrývala tak důsledně jako dnešní. Umírající zůstávali doma, příbuzní se přicházeli rozloučit a tělo bývalo před pohřbem vystaveno v domácnosti.
Posmrtný portrét proto nebyl považován za šokující porušení důstojnosti. Patřil k rituálům loučení podobně jako omytí těla, oblečení do nejlepších šatů nebo položení květin do rakve. Fotografie umožňovala rodině vytvořit poslední obraz dítěte jako milovaného člena domácnosti, nikoli pouze jako oběti nemoci.
Některé snímky se také posílaly příbuzným, kteří žili daleko a nemohli přijet na pohřeb.
Mrtvé děti běžně nestavěli na nohy
S posmrtnou fotografií je spojena řada internetových mýtů. Za zemřelé bývají označováni lidé, kteří na starých snímcích stojí nepřirozeně strnule nebo mají za zády kovovou konstrukci.
Tyto stojany však sloužily především živým. Kvůli delší době expozice jim pomáhaly udržet hlavu a tělo bez pohybu. Nebyly konstruovány tak, aby unesly celou váhu mrtvého člověka. Skutečné posmrtné portréty proto zachycovaly děti převážně vleže, v náručí dospělého nebo bezpečně usazené v křesle.
Také vážný výraz, neobvykle světlé oči nebo rozmazaná ruka samy o sobě neznamenají, že fotografovaný člověk nežil. Většina údajných „stojících mrtvol“ šířených po internetu jsou ve skutečnosti běžné portréty živých lidí.
Obraz, který měl utišit žal
S rozšířením levnější fotografie začali rodiče pořizovat snímky dětí už za jejich života. Zlepšovala se také zdravotní péče a dětská úmrtnost postupně klesala. Potřeba posmrtných portrétů proto během 20. století slábla, přesto v některých prostředích přetrvala mnohem déle.
Dnešnímu člověku mohou tyto fotografie připadat znepokojivé. Díváme se totiž na smrt, která byla z rodinného života postupně přesunuta do nemocnic a pohřebních služeb. Pro tehdejší rodiče však snímek nepředstavoval připomínku mrtvého těla.
Představoval tvář jejich dítěte. Někdy jedinou, kterou si mohli uchovat i poté, co se zavřelo víko rakve.
