Článek
Muž přivedl manželku na tržiště s provazem nebo ohlávkou kolem krku, paže či pasu. Před zraky davu ji nabídl zájemcům a po zaplacení několika šilinků předal vítězi. Scéna připomínala prodej dobytka. Často však představovala předem domluvený konec manželství, z něhož chudí lidé neměli jinou dostupnou cestu.
Rozvod byl výsadou bohatých
V Anglii 18. a první poloviny 19. století se člověk nemohl jednoduše dostavit k soudu a požádat o rozvod. Úplné ukončení manželství, po němž bylo možné znovu uzavřít sňatek, vyžadovalo soukromý zákon parlamentu. Řízení bylo tak drahé a složité, že si ho mohli dovolit prakticky jen příslušníci vyšších vrstev.
Mezi lety 1700 a 1857 bylo tímto způsobem povoleno jen něco přes tři sta rozvodů. Většinu žádostí podávali muži. Žena musela vedle manželovy nevěry dokazovat ještě závažnou krutost nebo jiné přitěžující okolnosti.
Chudým zbýval útěk, opuštění rodiny, neformální dohoda, nebo veřejný prodej manželky.
Ohlávka a několik mincí
Dražba měla ustálený průběh. Manžel přivedl ženu na tržiště, k hospodě nebo na jarmark a oznámil její prodej. Velké množství svědků bylo důležitější než samotná cena.
Vítěz zaplatil často jen symbolickou částku. Někdy přidal džbán piva nebo hostinu pro přítomné. Poté převzal ohlávku a mohl podepsat jednoduché potvrzení, podle něhož původní manžel už za ženu neodpovídal.
Z právního hlediska takový dokument nic neměnil. Manželství pokračovalo a nový pár žil podle zákona v nelegálním svazku. Místní komunita však veřejný obřad často přijala jako platný konec starého vztahu.
Kupujícím býval nový partner
Představa vyděšené ženy vydražené neznámému muži nevystihuje všechny případy. Mnohé prodeje byly předem domluvené a jediným skutečným zájemcem býval muž, se kterým už žena chtěla žít. Dražba pak nebyla hledáním kupce, ale veřejným potvrzením dohody mezi třemi lidmi.
Dochovaly se také případy, kdy žena odmítla nabízeného zájemce, trvala na opakování dražby nebo si prodej sama připravila. Ponižující rituál jí mohl paradoxně umožnit uniknout z nefunkčního manželství.
Neznamená to však, že šlo o spravedlivý systém. Postavení manželek bylo výrazně slabší, neměly stejná majetková práva a ne vždy mohly jednat bez nátlaku. Stejný zvyk tak mohl jedné ženě pomoci odejít a jinou veřejně ponížit.
Úřady dlouho přihlížely
Prodej manželky nebyl v Anglii nikdy legální. Přesto ho někteří soudci a místní úředníci přehlíželi. Zvyk byl dostatečně známý a komunita jej někdy považovala za závaznější než vzdálené zákony vytvořené pro bohaté.
Zásadní změnu přinesl až zákon z roku 1857, který přesunul rozvody z parlamentu ke zvláštnímu soudu. Rozvod sice zůstal nerovný a pro chudé obtížný, už však nebyl výhradní výsadou aristokracie.
Veřejné dražby postupně mizely, ojedinělé zprávy se ale objevovaly ještě na počátku 20. století. Zůstaly připomínkou doby, kdy zákon lidem nedovolil důstojně ukončit nešťastné manželství a chudí si proto vytvořili vlastní náhradu rozvodu.
