Článek
Říká se, že čas léčí. Ale jsou věci, které nezacelí ani stovka let. Třeba když vás chlap, se kterým jste plánovala rodinu, domov a stárnutí v houpacím křesle, roky podvádí, lže vám do obličeje – a pak si po čase přijde pro druhou šanci. S růží v ruce a ksichtem pokrytým výčitkami, které ho napadly až ve chvíli, kdy ho ta mladá „bokovka“ odkopla.
Jestli čekal, že mu skočím kolem krku, tak asi ztratil poslední zbytky soudnosti. Což není novinka. Soudnost mu chyběla už ve chvíli, kdy si u mě večer pochutnával na svíčkové a ráno hladil stehno své kolegyně v autě na služebku.
Udělala jsem ze sebe ženu, o kterou se bojuje.
Znala jsem ty signály. Víc ticha, víc zamykání mobilu, víc parfému při odchodu z domu. Ale vždycky měl výmluvu: práce, stres, potřebuje prostor. A já, ta hodná, naivní, přizpůsobivá, jsem mu ho dávala. Místo abych ho vyhodila s kufrem a pánvičkou.
Pamatuju si na den, kdy mi došlo, že už to nemá cenu. Seděl naproti mně, hladil psa a přitom si psal s někým, koho v mobilu měl uloženou jako „Zákazník účetnictví“. Nevěřím, že zákazníci posílají srdíčka. Ale co já jsem tehdy udělala? Nic. Mlčela jsem. Jako husa.
Vrátil se. Samozřejmě. Když ho jiná odkopla.
A tak se jednoho deštivého dne vrátil. V pršiplášti, s květinou a výrazem štěněte z útulku. Najednou „lituje“, „byl ztracený“, „udělal chyby“. Překvapivě ne litoval, když si užíval v hotelu na služební cestě nebo když si bral dovolenou bez slova vysvětlení.
Litoval až tehdy, když zjistil, že ho žádná jiná nebude živit, že mu nikdo nevyžehlí košile a nepochválí jeho nedělní polívku. Najednou mu chybím. Smůla. Měl mít rozum, když měl u mě ještě otevřené dveře.
Druhé šance? Na to nemám žaludek.
Spousta žen by mu na to možná kývla. Možná kvůli dětem, kvůli strachu ze samoty, kvůli společné hypotéce. Já ne. Já jsem sama se sebou konečně v pohodě. A víte co? Samota není to nejhorší. Nejhorší je žít s někým, komu nevěříte ani to, že jde do práce.
On mi vzal důvěru. On mi vzal klid. A teď by si přál, abych to všechno zapomněla? Abych mu znovu věřila, když zazvoní telefon? Abych se znovu smála, když řekne „zdržím se“? Ne. Já už se nikdy smát nebudu, když lže.
Já si konečně žiju. On ať si trhne.
Od té doby, co jsem ho poslala do háje, se mi dýchá líp. Mám víc místa v šatníku, víc klidu v duši a hlavně – víc respektu k sobě. Nepotřebuju chlapa, který mě ujišťuje slovy a zrazuje činy. Potřebuju sebe. A tu teď mám.
A jestli si přeje „nový začátek“? Tak ať si ho klidně má. Ale beze mě. Ať si začíná s kým chce. Třeba s tím svým egem. Protože já už mám jasno: odpad zpět neberu.
