Článek
V kufru jsem měla čisté prádlo, v hlavě klid a naivní radost, že se vracím domů dřív, než jsem měla.
Před barákem stála jeho motorka. V obýváku hrálo rádio.
A v ložnici… tam hráli jiný program. Bez přestávek. Bez výčitek. Bez podprsenky.
Nestihli se ani obléct. Jeho trenky visely na lampičce. Její kalhotky na mé poličce se šperky.
A moje srdce? Viselo na šňůře jako špinavé prádlo.
Stáli tam. Nahý a rozesmátý. A já? Já tam stála taky. Vstřebávala tu scénu jak facku, co nepřišla jen z jedný strany, ale rovnou z obou.
On zrudl. Ona se usmála.
Vždycky jsem si myslela, že až mě někdo zradí, bude aspoň trochu v šoku. Bude prosit. Bude koktat.
Ale tahle slečna odvedle se jen ušklíbla. Jako kdyby si přišla vypůjčit mou postel na jedno použití.
„No co, stejně vám to už neklape, ne?“
Ne, milá zlatá. Nám to klapalo až moc dobře. Až do toho momentu, kdy ses rozhodla klapnout nohama v mojí ložnici.
A on? Ten hňup, co se mnou sdílel deset let, na mě zíral, jako bych se vrátila z hrobu.
„Tys měla přijet až za týden,“ řekl. Jako by to byla moje chyba. Jako bych narušila jeho plánovaný rozvrh zrady.
Nehodila jsem po nich vázu.
Neřvala jsem. Nehysterčila. Jen jsem se otočila a zavřela dveře.
Ten den umřelo víc než jen vztah. Umřela i víra v to, že loajalita znamená něco víc než výpadek elektřiny.
A ten jejich pohled? Ten nikdy nezapomenu.
Ne protože bolel. Ale protože byl směšný.
Dva dospělí, co si hráli na puberťáky, zatímco si mysleli, že je svět nevidí.
Přestěhoval se k ní. Do týdne.
Ať si. Když někdo dokáže takhle rychle přeskočit z manželství do sousedčiny postele, tak tam stejně nikdy nebyl naplno.
Ať si sdílejí víkendové večery, bílou ledničku a pocit vítězství. Já jsem vyhrála taky.
Vyhrála jsem sebe.
A od té doby vím, že klid se nekupuje, ale někdy dost bolí.
Jo, bolelo to. Ale ještě víc mě bolí, že jsem se tolik let snažila být „ta hodná“
Vařila jsem, žehlila, podporovala. Všechny ty ženské povinnosti, co jsme prý „dělaly rády“.
Zapamatuju si to proto, že ten den jsem si přísahala, že už se nikdy nebudu bát odejít.
A že když se někdo směje v mojí posteli bez dovolení, tak už do ní nikdy nevleze.
Ať je to sousedka, pošťák nebo manžel. Teď už bývalý.
