Článek
Stála jsem na zastávce. Měla jsem na sobě šaty. Ne průsvitné. Ne vyzývavé. Normální, letní, pohodlné šaty. A stejně jsem cítila, jak mi jeho pohled rentgenuje výstřih. Jak si mě rozebírá očima. Pomalinku. Beze studu. Beze slova.
Byl to ten typ pohledu, který vám poleze po kůži ještě večer ve sprše. Ten, co vás nepobaví, ale poníží.
A já už neměla chuť dělat, že to nevidím.
Tak jsem se nadechla, narovnala… a zakřičela: „Ano, mám prsa! A co?
Lidé ztuhli. On taky.
Všechno na zastávce ztichlo. Lidé se otočili. Někdo zadržel dech. On na mě zíral dál – teď už ne na hrudník, ale do očí.
A pak to přišlo.
„Co blbnete, paní? Jen jsem se díval! To je dneska trestné mít oči?“
Takhle se brání jen člověk, který si plete zrak s obtěžováním.
A já mu v klidu řekla:
„Když čumíte do výstřihu pět minut v kuse a slintáte jako buldok, tak ano. To už nejsou oči. To je diagnóza.“
Nejsem hysterka. Jsem jen otrávená
Jsem unavená z toho, jak má být žena neustále v pohodě.
Když jí někdo zírá na zadek – má se smát.
Když jí někdo pískne – má to brát jako kompliment.
Když ji někdo osahává v MHD – má mlčet, nebo rovnou vystoupit.
Ale já už se nikam vystupovat nechystám. Já už budu řvát.
Protože dokud se my neozveme, oni budou dál „jen koukat“. A pak „jen sahat“. A nakonec „jen chtít“. A budou se divit, proč jsme tak nepřístupné.
Nejsem od toho, abych byla hezká na pohled
Nejsem výloha. Nejsem billboard. Nejsem porno plakát pro znuděné šedesátníky.
Jsem žena. Člověk. Osoba.
A to, že mám výstřih, není pozvánka.
Opravdu – mít prsa není veřejné prohlášení o volné přístupnosti. A to, že o nich někdo ví, ještě neznamená, že má právo na ně čumět.
Jeho konec byl trapnější než jeho začátek
Po mé větě se rozčiloval. Hrál uraženého. Odešel vztekle jako malé dítě, kterému sebrali hračku.
Ale lidi na zastávce najednou nemlčeli. Jedna žena mi pokývala hlavou. Druhá se zasmála. Chlápek vedle mě řekl jen: „Dobře vy.“
A já věděla, že to stálo za to. Protože každý hlas navíc znamená, že příště tenhle vizuální predátor zaváhá. A možná se poprvé v životě podívá do očí – a ne na prsa.
Tohle není o feminismu. Tohle je o důstojnosti
Nečekám, že mě svět bude hladit po vlasech, když se ozvu. Ale čekám, že mi bude dovoleno se bránit.
Že nebudu za hysterku, ale za člověka, který má právo říct NE.
A pokud se to někomu nelíbí?
Tak ano, mám prsa. A taky mám hlas. A ten už nebudu používat jen na děkování.
