Článek
Moje matka byla pro syna téměř druhá máma. Když jsem se po rozvodu snažila zvládnout práci a domácnost, vyzvedávala ho ze školy, vařila mu a pomáhala s úkoly.
U ní také trávil celé prázdniny. Naučila ho péct buchty, jezdila s ním na výlety a ze svých úspor mu později přispěla na řidičský průkaz i první auto.
V dospělosti ji navštěvoval stále méně. Měl práci, přítelkyni a svůj život. Maminka ho omlouvala.
„Mladí mají pořád něco,“ říkala.
Důležitá porada se prý nedala přesunout
Když zemřela, zavolala jsem synovi a řekla mu datum pohřbu. Chvíli mlčel a potom řekl, že se pokusí přijet. Druhý den napsal, že to nepůjde.
V práci měli důležitou poradu a on si nemohl dovolit chybět.
Nechtěla jsem ho nutit. Člověk má přijít na pohřeb proto, že se chce rozloučit, ne proto, že ho matka donutí. Přesto mě bolelo, že si nedokázal zařídit jediné odpoledne pro ženu, která mu věnovala stovky svých dnů.
U hrobu jsem držela jeho kytici. Objednal ji přes internet.
Telefon od notáře změnil situaci
O několik měsíců později se ozval notář. Maminka v závěti pamatovala také na vnuka a syn byl pozván k projednání dědictví.
Termín připadl na pracovní den.
Syn mi ještě ten večer zavolal, aby se zeptal, zda vím, co přesně mu babička odkázala. Potom oznámil, že si v práci vezme volno a přijede už ráno, aby nic nezmeškal.
Tentokrát žádná porada nepřekážela. Žádné vysvětlování, že má zodpovědnou pozici. Volno, které kvůli pohřbu nešlo zařídit, bylo teď najednou samozřejmost.
„Tohle se přece musí vyřešit“
Zeptala jsem se ho, proč to šlo nyní, když předtím nemohl přijet ani na poslední rozloučení.
„Dědictví je něco jiného,“ odpověděl. „Tohle se musí vyřešit osobně.“
Pohřeb se zřejmě vyřešil sám.
U notáře se dozvěděl, že mu babička odkázala část úspor. Nebyla to závratná částka, protože poslední roky stála její péče hodně peněz. Na synovi bylo vidět zklamání, přestože se ho snažil skrýt.
Cestou domů navrhl, že bychom mohli zajet na hřbitov. Odmítla jsem. Nechtěla jsem, aby návštěva hrobu působila jako dodatečná položka k vyřízení po schůzce u notáře.
Čas měl. Jen ho nechtěl věnovat jí
Synovi jsem scénu neudělala a o dědictví jsem se s ním nehádala. Peníze mu odkázala maminka a její rozhodnutí respektuji.
Od toho dne se ale na něj dívám jinak. Ne proto, že nepřišel na pohřeb. Lidé truchlí různě a někteří pohřby opravdu nezvládají. On však jako důvod uvedl práci – a potom ukázal, že když mu na něčem záleží, pracovní povinnosti překážkou nejsou.
Babičce nedokázal věnovat poslední odpoledne jejího života. Na jednání o tom, co po ní zůstalo, dorazil s půlhodinovým předstihem.
Čas si totiž vždycky najdeme. Otázkou pouze je, pro koho, nebo pro co.
